Maturitní otázky do češtiny i do jiných předmětů

Umělecké směry přelomu 19.a 20.století, mluvnické kategorie podstatných a přídavných jmen

Společenská situace: …období označováno jako „konec století“- osobní revolta jedince, lidé citlivější, vnímavější, obavy z budoucnosti.

Módní filozofové: Arthur Shoppenhauer – pesimistický pohled na život, d. „Svět jako vůle a představa“

                        Fridrich Nietzsche – krajní individualista …

Impresionismus

-          název z výtvarného umění – imprese = dojem, Francie

Předchůdcem malíř Eduard Manet – zpočátku realista, později obrazy v duchu impresionismu – „Snídaně v trávě“

Hl.představitel malířství Claude Monet – obraz „Imprese“ na výstavě v Paříži (zachycen východ slunce na mořské hladině)

Další představitelé: August Renoire (ženské akty), sochař August Rodin, skladatel Claude Debussi

Pro malíře typické jasné barvy, hra světel a stínů, neurčité tvary, chtějí nás dostat do nálady

Postimpresionisté – malíři: Paul Cezanné, Paul Gaughin, Vincent van Gogh (přecházel od imprese k expresi)

Literární impresionismus: autoři chtějí sdělit bezprostřední osobní dojem, chtějí zachytit určitý okamžik, náladu (smutek…); potlačení rozumu; volné řazení zrakových a sluchových dojmů

Hlavním žánrem lyrika – hl.přírodní, prostupuje i do prózy Þ lyrizovaná  próza – není kladen důraz na děj, založena na líčení, uvolněná kompozice.

Představitelé:    Paul Verlaine                         Karel Hlaváček

                        Antonín Sova                          Fráňa Šrámek

Symbolismus

-          reakce na naturalismus i na impresionismus

-          pracuje s náznaky, se symboly, s velkým množstvím obrazných pojmenování

Cílem autora vyjádření nějaké myšlenky či představy, chce čtenáři vsugerovat svou představu. Vycházejí z toho, že slova mají „magický účinek“, čtenář se má oddat slovům, nemusí vše pochopit, svými verši chtějí prohloubit obrazotvornost člověka. Objevují se pocity hnusu, melancholie – ne přímo, ale pomocí symbolů; působí na smysly.

Symbolisté používají volný verš – ruší rým i rytmus – ruší hranice mezi prózou a poezií

Typičtí představitelé – francouzští „prokletí“ básníci:      Charles Baudelaire

Paul Verlaine

Arthur Rimbaud

Stéphane Mallarmé

U nás: Otokar Březina, A.Sova, Karel Hlaváček

Dekadence

= úpadek, z francouzštiny

Typické nálady smutku, melancholie, nuda, marnost,; opovrhuje životem; pocity rozkladu, smrti, zbytečnosti života.

Dekadenti unikali ze skutečného života ke snům, představám, mystice (- motivy boha a ďábla)

Nejsilnější snaha o čisté dokonalé umění

Představitelé: někteří z „prokletých“: Verlaine, Mallarmé

Angl.autor: Oscar Wilde

U nás: Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček

Reiner Maria Rilke – Němec, rodák z Prahy

Francouzští prokletí básníci

-          ve své době nepochopeni; svoji tvorbou i životním postojem pobuřovali, průkopníci nových směrů.

Charles Baudelaire 1821-67 – „předchůdce“

-          básník a překladatel, obdivoval Edgara A.Poa (Američan, zakladatel detektivní povídky, baladická skladba „Havran“), B.ho překládal do francouzštiny.

-          Žil jako bohém, v mládí výlet až do Indie.

Proslavila ho sbírka „Květy zla“ – skandální, odsouzen k pokutě.

Proslavily ho sbírky o ženách – proklíná je i obdivuje – básně „Zdechlina, Ó já tě zbožňuji“

Přínos: jeho obraznost a lyričnost; touží po kráse, ale nenáchází ji, staví ji do kontrastu k realitě; jeho básně pobuřují (svou formou).

Paul Verlaine 1844-96

- úředník, silně ho to nudilo, utíkal od stereotypu k bohémskému životu, seznámil se s Rimbaudem, žili spolu, procházeli různými stavy, Verlaine ho postřelil, skončil ve vězení, hledal zde smysl života – mystika, náboženství, po propuštění propadl původnímu stylu života.

Báseň „Básnické umění“- program symbolistů - nekladou důraz na myšlenku ani skutečnost, chtějí volnost, kladou důraz na zvukovou stránku veršů – melodičnost; chtějí pracovat se symboly, naznačují skutečnost (nezobrazují ji přímo), zamlžují; člověk má právo na vlastní výklad; citovost veršů – autor v nich má vyjádřit sebe, vsugerovat čtenáři náladu.

Sbírka „Saturnské básně“- pocity vzbuzené podzimem, volně řazené představy, náznaky, práce s rytmem, dlouhé samohlásky, sykavky.

Sb. „Galantní slavnosti“

Sb. „Písně beze slov“- ovlivněna vztahem s Rimbaudem

Jean Arthur Rimbaud 1854 – 91

-          nejproslulejší z prokletých básníků; v dětství utíkal z domu kvůli despotické matce Þ propadl dobrodružství; 1.kvalitní básně napsal v 15 letech, poslední v 19, odešel do Afriky…, umírá na nemoc.

-          Verše vyšly až po jeho smrti – charakteristické bezprostředností.

b. „Mé bohémství“- odpor ke společnosti

Nejzn.báseň „Opilý koráb“- snová báseň (nikdy neviděl moře)

b. „Samohlásky“- každou samohlásku spojuje s nějakou barvou.

b. „Spáč v úvalu“- obraz vojáka spícího v příkopě, romantický obraz přírody, šokující závěr – voják je zastřelený, forma sonetu.

Rimbaud psal velice krátce, verše bezprostřední, plné metafor, dokonalá zvukomalba, otevřenost.

Stéphane Mallarmé – soustředil se na hudební stránku verše

Belgičan Emil Verhaeren – ve svých básních podává obraz velkoměsta – směr symbolismus i civilismus (opojení civilizací – městy, technikou); obavy z budoucnosti

Sb. „Chapadlovitá města“

Angličan Oscar Wilde

- nejtypičtější bohém tohoto období; pocházel z aristokratickýck kruhů, v mládí bouřlivák, oženil se, ale měl rád muže – vybíral si je z nižších vrstev Þ pobouření; našel si bohatého muže Þ rodina ho zavrhla, skončil v naprosté bídě a sám. Typický dekadent.

Dramata: komedie „Jak je důležité míti Filipa“

            komedie „Ideální manžel“

Pohádkové sbírky „Šťastný princ a jiné pohádky“

Jediný román „Obraz Doriana Graye“- příběh mladíka, který si neodepře žádné rozkoše, provádí nemorální věci Þ jeho obraz se podle činů mění.

Američan Walt Whitman 

-          básník, proslavila ho sb. „Stébla trávy“- oslava běžných všedních věcí a života, přátelství („Život je dar.“); verše velice hluboké, častý patetismus, volný verš.

-          považován za zakladatele civilismu

Česká literatura v 90.letech a na přelomu století

1)      1895 – založena Česká moderna – sdružení převážně mladých spisovatelů Þ Manifest České moderny:

§         nesouhlasí s vládnoucí politikou, útočí na pol.strany; tzv. nonkonformismus = nesouhlasí se stávajícím stavem a protestují

§         nemají jednotný umělecký program

§         právo na osobité, vlastní pojetí tvorby (individualismus)

§         chtějí se výrazně odlišit od předchozí generace, tvrdí vůči lumírovcům i realistům; hlásí se k Nerudovi

Krátké trvání skupiny pro vnitřní diferenciovanost, rozchod vlastní cestou; přínos – „otevřeli okna do Evropy“, přinesli nové směry.

Představitelé:                J.S.Machar                             Antonín Sova

                                   Otokar Březina                      Vilém Mrštík

                                   Fr.X.Šalda                              Karel Maria Šlejhar

2)      skupina Moderní revue – distancovali se od modernistů, blízko k dekadenci (vypjatý individualismus): Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic.

3)      Katolicky orientovaná skupina – Katolická moderna – nábožensky zaměřená tvorba, časopis „Nový život“, silné pozice na Moravě:

-          Josef Florian – nakladatel

-          Sigismund Bouška – překladatel

-          Karel Dostál Lutinov – kněz, básník

-          Jakub Deml – od Moderny se distancoval

Umělecký směr SECESE – u zrodu stál Alfons Mucha; trhá svazky s minulostí, přestože má blízko k romantismu i symbolismu; inspirace v přírodě Þ rostlinné motivy; oblíbená barva – bílá; architektura – Obecní dům v Praze.

Česká moderna:

Josef Svatopluk Machar

-          narodil se v Kolíně, studoval v Praze, úředník ve Vídni – kontakt s Čechy (přispíval do mnoha časopisů, obávaný prudký novinář), po vzniku ČSR generální inspektor čs.armády, stoupenec krajní pravice, později se uzavírá; autor Manifestu… a hlavní mluvčí generace.

1.sbírky „Confiteor I – III“- politická a společenská lyrika, odhaluje své ideály, vidí falešnou morálku Þ cítí beznaděj; spíše prozaický styl básní, časté hovorové prvky; ironie, výsměch.

„Čtyři knihy sonetů“- forma sonetů, pocity generace = zklamání; vzorem J.Neruda.

„Tristium Vindobona“ = Žalozpěvy z Vídně (inspirací Ovidiovy Žalozpěvy), politická lyrika – kritika české politiky; silné vlastenectví.

„Zde by měli kvést růže“- epická sbírka věnovaná ženám – mají těžké postavení, vidí je jako „otrokyně“ mužů.

„Magdaléna“- román ve verších, totéž téma; prostitutce pomůže muž z veřejného domu, společnost ji nepřijme a ona se vrací.

Pozdní tvorba – časté antické motivy, obdivoval antický Řím (hledal pozitivní věci Þ v něm viděl harmonii) Þ

Þ Cyklus básní „Svědomím věků“- ovlivněn Hugem a Vrchlickým:

„V záři helénského slunce“- verše věnované slavným postavám starověkého Řecka a Říma, obdiv antiky, v nástupu křesťanství vidí úpadek.

Publicista – novinové články, fejetony, črty o svých známých.

Shrnutí: kritický k politice, církvi, měšťákům; realistický, odvážný, otevřený, sarkastický.

            Autor lyriky – hl.politické, a veršované epiky; navázal na Jana Nerudu (i K.H.Borovského)

Antonín Sova 1864-1928

Narozen v Pacově v učitelské rodině, vystudoval práva, několik zaměstnání, existenční problémy Þ úředník Městské knihovny v Praze. Hodně nemocný Þ uzavřený, citově vázán na rodiče, smrt matky krutou ztrátou.

Počátky – impresionista – přírodní lyrika „Květy intimních nálad“, „Z mého kraje“

V dalších sbírkách dobové problémy:

„Soucit a vzdor“- pocity sklamání současností, motivy vzpoury a protestu. Dříve blízko Vrchlickému, tato sbírka rozchod. Začíná být revoltující:

„Zlomená duše“- 7 monologů, vyznání, jak se z lyrického chlapce stává muž; myšlenka: každá radost musí být vykoupena hořkostí a sklamáním; volný verš.

Symbolistická poezie – rozpory mezi snem a skutečností:

„Vybouřené smutky“

„Údolí nového království“- vrchol individualistické poezie, silný patetismus, představa idilické země, budoucnosti, motiv poutníka.

„Ještě jednou se vrátíme“- intimní lyrika – hořkost, smutek (b. „Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy“)

„Zpěvy domova“- reakce na 1.svět.válku., láska k vlasti.

Próza: „Ivův román“, „Výpravy chudých“ novela „Pankrác Budecius kantor“- z období rokoka, o venkovské učiteli.

Shrnutí: velice všestranný; na jedné straně subjektivní, na druhé silné sociální cítění; vztah k vlasti.

Otokar Březina 1868-1929 (Václav Jebavý)

* na Českomoravské vrchovině, stal se učitelem (v Jaroměřicích), odříznut od kulturních center Þ o to bohatší vnitřní život – duchovní svět.

1.sbírka „Tajemné dálky“- intimní lyrika; vzpomínky na neradostné mládí v chudobě, nešťastná láska, hluboký vztah k mrtvé matce (b. „Moje matka“) Þ rezignuje na lidské štěstí, věnuje se umění.

„Svítání na západě“- západ = smrt, motiv dobrovolné samoty, volný verš; b. „Tys nešla“- zvláštní osobité vyjadřování, obsahově neurčitá.

„Větry od pólů“- vrchol abstraktní lyriky, filozofické myšlenky.

„Stavitelé chrámů“, „Ruce“- spojení člověka a vesmíru, naděje v budoucnosti; sepětí rukou = symbol pomoci.

Shrnutí: symbolista světového významu; obrovské obrazotvornost, patetické až hymnické verše plné symbolů, citů a melodičnosti; zahleděn do budoucnosti; vliv na současníky: Hlaváčka a Tomana i na pozdější autory – Vl. Holan.

Karel Hlaváček 1874-98

-          pocházel z chudé pražské rodiny, zemřel na tuberkulózu; představitel dekadence.

1.sb. „Sokolské sonety“- zdává hold myšlence sokolství, kterou později zavrhl.

„Pozdě k ránu“- typická sb., zavádí nás na přechod noci v den, opakování stejných motivů Þ monotónnost; typické dekadentní nálady – smrt ho vzrušuje, marnost.

„Mstivá kantiléna“- historické téma - Gézové ´ Španělé (16.st.), symbol boje, soucit s utlačovanými (považována za nejlepší symbol.sbírku své doby u nás)

„Žalmy“- neúplná sb., náboženské motivy.

Mluvnické kategorie podstatných a přídavných jmen

- substantiva (slova ohebná, skloňují se)

- adjektiva (slova ohebná, skloňují se)

Definice:

Podstatná jména jsou názvy osob (žena), zvířat (kočka), věcí (stůl), dějů (běhání), vlastností (ochota) a vztahů (láska).

Přídavná jména vyjadřují vlastnosti podstatných jmen.

Mluvnické kategorie podstatných jmen:

a) rod

- mužský - maskulinum
- ženský - femininum
- střední - neutrum

b) číslo

- jednotné

podstatná jména hromadná (dříví, kamení) - mají tvar jednotného čísla, ale znamenají více věcí téhož druhu

podstatná jména látková (mléko, voda) - označují látku bez zřetele na množství

podstatná jména pomnožná (kamna, dveře) - mohou označovat jednu i více věcí

- množné

c) pád

1. pád - kdo, co
2. pád - koho, čeho?(bez)
3. pád - komu, čemu?(k, ke)
4. pád - koho, co? (vidíme)
5. pád - oslovujeme, voláme
6. pád - (o)kom, (o) čem?
7. pád - kým, čím?(s)

d) vzor

rod mužský životný - pán, muž, předseda, soudce
rod mužský neživotný - hrad (les), stroj
rod ženský - žena, růže, píseň, kost
rod střední - město, moře, kuře, stavení

Mluvnické kategorie přídavných jmen:

S podstatnými jmény se shodují v rodě, v čísle a v pádě

Druhy - tvrdá, měkká, přivlastňovací

Určujeme - rod, číslo, pád, vzor, dále druh a stupeň

a) vzor

tvrdá př. jm. - ve tvaru složeném - mladý, mladá, mladé

tvrdá př. jm. - ve tvaru jmenném - mlád, mláda, mládo

měkká př. jm. - jarní, jarní, jarní

přivlastňovací př. jm. - otcův, otcova, otcovo; matčin, matčina, matčino

b) stupňování

1. stupeň 2. stupeň 3. stupeň

pozitiv komparativ (-ejší, -ější, -ší, -í) superlativ (nej-)

rychlý rychlejší nejrychlejší

vděčný  vděčnější nejvděčnější

malý menší nejmenší

hezký hezčí nejhezčí

Nepravidelné stupňování: dobrý - lepší, zlý – horší…