Maturitní otázky do češtiny i do jiných předmětů

Staroslověnské, latinské a české písemnictví, funkční styly

POČÁTKY LITERATURY V ČESKÝCH ZEMÍCH

První doklady o existenci písemné literární tvorby na území Čech a Moravy máme z druhé poloviny 9. století, tedy z období Velké Moravy. Existenci ústní slovesnosti můžeme předpokládat z jejího pozdějšího záznamu v psané literatuře, v legendách a kronikách.

· Velkomoravská literatura

Velká Morava byla zpočátku pod náboženským (a tím i kulturním) vlivem východofranské říše, která této záminky využívala i pro získávání vlivu politického. Ke změně dochází až za vlády knížete Rostislava, který se osamostatněním církevní organizace pokusil vymanit Velkou Moravu z této závislosti. Roku 862 se obrátil na byzantského císaře Michala III., aby vyslal na Moravu misii, která, narozdíl od všech předchozích, byla slovanská.

Věrozvěsti, Konstantin a Metoděj si zvolili za jazyk, v němž chtěli křesťanství šířit staroslověnštinu, jim známé nářečí z oblasti kolem Soluně, odkud pocházeli. Sestavili k němu také abecedu, hlaholici, a přeložili do něj základní liturgické texty. Na Moravu dorazili v roce 863 a působili zde přes tři roky. Protože potřebovali oficiální uznání použití staroslověnštiny jako jazyka pro bohoslužby, vypravili se do Říma, kde díky svému diplomatickému úsilí získali svolení papeže Hadriána II.. Konstantin se však pro svou nemoc z Říma nevrátil, vstoupil zde do kláštera, kde přijal řádové jméno Cyril, a brzy zemřel.

Z literárního díla věrozvěstů se žádné nedochovalo v originále, některá dokonce je útržkovitě. Jen z pozdějších opisů známe například staroslověnský překlad Bible. Právo na její překlad do tehdy ještě neuznaného jazyka obhájili v předmluvě napsané původně řecky, pak přeložené pod názvem Proglas. Pro potřebu vybudovat na Velké Moravě pevné zřízení, přeložil Metoděj z řečtiny i dva právnické spisy - Nomokánon a Zakon sudnyj ljudem.

Pozoruhodné je zpracování životopisů věrozvěstů, které v sobě kombinují prvky legendy i historického spisu. Život Konstantinův dost podrobně popisuje jeho studia a misijní činnost v Rusku. Celé dílo obhajuje slovanské jazyky proti názoru, že jedinými jazyky pro zachycení biblického textu jsou řečtina, latina a hebrejština. Život Metodějův předpokládá znalost prvního životopisu, proto je jednodušší a stručnější. Opět je zaměřen na obranu díla obou bratří.

· Staroslověnská literatura v Čechách

Staroslověnská kultura ovlivňovala české území již ve velkomoravské době, k jejímu výraznějšímu rozvoji ale dochází až po Metodějově smrti, kdy byli jeho žáci z Moravy vypuzeni a odešli do Čech. Přesto zde staroslověnština nezískala významnější postavení než latina.

Většina těchto literárních památek zpracovává životy českých světců. Legenda o sv. Václavovi, která vznikla patrně brzy po jeho smrti, byla následována legendou o Životě a umučení sv. Václava a babičky jeho sv. Ludmily. Další legendy byly věnovány sv. Prokopu, zakladateli Sázavského kláštera a sv. Vojtěchovi, zakladateli kláštera Břevnovského. Ve všech legendách představuje ústřední postava světce náboženský ideál. Kromě toho obsahují i cenné zprávy o naší nejstarší historii, i když zcela jistě ovlivněné autoritou právě vládnoucích knížat.

Staroslověnsky psané jsou i kancionály , zpěvníky náboženských písní bohatě zdobené iniciály a iluminacemi. Nejstarší naše duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, byla zpívána při slavnostních příležitostech ještě v dalších obdobích. S příchodem 11. století u nás působení byzantské kultury slábne. Přesto si staroslověnská literatura svůj význam udržovala, hlavně díky svojí srozumitelnosti. S růstem západních vlivů je však přece jen vytlačena a již Kosmova kronika ji opomíjí.

· Česká literatura psaná latinsky

Legendy 10. století jsou prvním krokem ke středověké dějepisné próze. Její nejvýznamnější část ale představují především kroniky.

Prvním kronikářem zachycujícím české dějiny byl kanovník u sv. Víta Kosmas. Byl to člověk na svou dobu velice vzdělaný, vystudoval univerzitu v belgickém Lutychu, plnil též diplomatická poslání českých panovníků. Svou Kroniku českou napsal latinsky ve verších. Sám ji rozděluje na Bájná vyprávění starců, tedy ústní lidovou tradici a Podání hodnověrných svědků, mezi která počítá písemné prameny a vyprávění svých současníků. Pochopitelně do své kroniky zařazuje i události, které sám zažil. Přestože se snaží o věcnost a přesnost, využívá svých znalostí antické dějepisné tvorby, a jeho kronika je zároveň i uměleckým dílem. Z vyprávění místy odbočuje, aby čtenáře pobavil anekdotou, nebo přidal vlastní úvahu.

Na Kosmovu kroniku, líčící události do roku 1125, navazuje kronika Kanovníka Vyšehradského, který zejména po umělecké stránce nedosáhl úrovně svého předchůdce.

· Vznik česky psané literatury

Ačkoliv čeština vzniká kolem 10. století, její použití je zpočátku omezeno jen na tzv. glosy, neboli poznámky k latinsky psaným textům. Souvislé česky psané literární památky se objevují až o 200 let později.

První z památek je 1. Česká duchovní píseň z druhé poloviny 10. Století Hospodine, pomiluj ny. Jednou z těchto prvních památek je duchovní chorál Svatý Václave, vévodo české země. Postupně k jeho třem strofám přibývají další a jejich počet dosáhl devíti. Stal se bezesporu jednou z nejznámějších písní českých dějin.

Za nejvýznamnější světská díla této doby můžeme považovat Alexandreidu a Dalimilovu kroniku.

Veršovaný epos Alexandreida je dílem neznámého českého autora, kterému jako předloha sloužila pravděpodobně Alexandreida francouzského básníka Gualtera Castellionského. Postava Alexandra Velikého tu patrně zastupuje českého krále Přemysla Otakara II. a jeho otec Filip Václava II.. Jelikož popisuje hrdinské činy slavného vojevůdce, můžeme ji také považovat za variaci na antické eposy. Stejně tak ji můžeme zařadit mezi západoevropskou rytířskou epiku, jakou je třeba francouzská Píseň o Rolandovi. V každém případě Alexandreida představuje klíčové dílo, svědčící o tom, že se již ve 14. století dokázala česká literatura vyrovnat západoevropské. Autor nezapřel své vlastenecké cítění, z díla můžeme vyčíst jeho obavu z rostoucího počtu německých přistěhovalců, kteří v té době obsazovali české pohraničí.

Neurčitého autora má i Dalimilova kronika (Kronika tak řečeného Dalimila). Dalimilovi, svého času boleslavskému kanovníkovi, byla omylem přisouzena v 17. století. I když byl tento omyl vysvětlen, toto označení už kronice zůstalo. Také toto dílo se snaží bojovat proti pronikání německých vlivů mezi šlechtu a měšťanstvo. Líčení historických událostí i pověstí, přestože vychází zejména u nejstarších dějin z Kosmovy kroniky, je mnohem méně věrohodné. Místo toho se autor snaží kroniku pojmout více zábavně, zdůrazňuje dramatičnost historických událostí, a zbývá mu i prostor pro morální zhodnocení. To vše zpracoval ve verších, místo obvyklého osmislabičného však používá verše o nepravidelném počtu slabik, tzv. bezrozměrného verše.

Pokud chtěl autor v této době zaujmout veřejnost, musel počítat s tím, že velká většina tehdejších lidí neuměla číst, a koncipovat text tak, aby ho bylo možno snadno recitovat a případně zapamatovat. Právě proto mnoho literárních památek používá verše.

· Literatura za Karla IV.

Situace do značné míry začala měnit od poloviny 14. století, kdy se hlubšího vzdělání dostává větší části populace a vniká tak širší okruh potencionálních čtenářů. To samozřejmě napomáhá rozvoji literární tvorby určené běžnému člověku. Doba vlády Karla IV. sebou přinesla všeobecný, tedy i kulturní rozvoj.

Historická tvorba

Do historické literatury přispěl Karel IV. sám svou latinskou autobiografií Vita Caroli (život Karlův). Zároveň podporoval i tvorbu kronik a legend. Legendy vzniklé za jeho vlády již neslouží jen k náboženskému vzdělání lidu, ale mají i zábavný ráz. Legendy o sv. Kateřině a o sv. Prokopu mají sice původ v latině, čeští autoři do nich však vkládají zcela nové pasáže. V legendě o sv. Kateřině  se navíc nechali inspirovat keltským eposem o Tristanovi a Izoldě.

Žákovská poezie

Se založením Karlovy univerzity roku 1348 souvisí vznik žákovské poezie. Dochovalo se nám mnoho drobných popěvků a básní. Tato většinou satirická tvorba si brala na mušku šlechtu a církev, ale i bídu sociálního postavení studentů, jako například v Písni veselé chudiny, nebo ve veršované skladbě Podkoní a žák, kde se panský sluha pře se studentem o to, kdo žije lepší život. Spor nakonec vyvrcholí rvačkou, a oba soupeři musí uznat, že na tom žádný není lépe. V tomto díle můžeme ale spatřovat také satiru na učené univerzitní spory. Žákovská poezie je většinou psána latinsky, vzhledem k pestrému národnostnímu složení pražských studentů. Některé básně jsou psány tzv. makarónským veršem , kde se rýmují latinské verše s českými.

Středověké drama

Z dramatizací evangelií, hraných kněžími v klášterech již od 12. století se postupným zesvětšťováním motivů vyvinulo staročeské drama. Nejznámějším je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista. Tři Marie - Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara, hledají Kristovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi. Předtím se zastavují u prodavače mastí. Způsob, jakým obchodník nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu. Přestože hra zesměšňuje postavu podvodného mastičkáře, jejím hlavním cílem je pobavit obecenstvo.

Dvorská literatura

Dvorská literatura Karlovy doby čerpá náměty většinou z obdobných okruhů jako západoevropská, z pověstí o králi Artušovi. Do češtiny byl přeložen slavný milostný epos pod staročeským názvem Tristram a Izalda. Líčí příběh osudové lásky Tristana, který se zamiluje do Izoldy, snoubenky svého strýce, poté, co nedopatřením vypije kouzelný nápoj. Celý příběh nakonec dopadne tragicky.

O tom, že se čeští autoři dvorské literatury nechali inspirovat i antickými náměty, svědčí Trojánská kronika. Starověký příběh o obléhání Tróje se těšil velké oblibě, proto se stal pravděpodobně první tištěnou knihou u nás. Trója je zde ovšem líčena jako středověké město.

Novým jevem se stává rozvoj milostné lyriky, opět ovlivněné západními vzory. Nejznámějším příkladem je Závišova píseň hudebního skladatele Záviše ze Zap.

Měšťanská literatura

Měšťanská literatura se zabývá hlavně satirou na ostatní vrstvy společnosti a kritikou jejích vad a zlozvyků. Takový styl má jedno z nejčastěji připomínaných měšťanských děl, Hradecký rukopis, vydaný kolem roku 1340. Výchovný účel plní jeho součást, Desatero kázání Božích, kde jsou ke každému křesťanskému přikázání přiřazeny tři příklady hříšníků, kteří se proti němu proviňují. Tyto příklady jsou brány ze života měšťanů, stejně jako sedm satir, které tvoří další část rukopisu, nazvanou Satiry o řemeslnících a konšelích. Neznámý autor zde kritizuje nepoctivost cechovních řemeslníků i korupci městských radních. V rukopisu najdeme také jednu z prvních českých bajek, bajku O lišce a džbánu.

Funkční styly

· Prostěsdělovací (hovorový) - má funkci prostě sdělnou

· Publicistický – má funkci získávací a přesvědčovací

· Odborný – má funkci odborně sdělnou

· Administrativní – má funkci hospodářsko-správní a řídící

· Umělecký – má funkci estetickou

· Řečnický – má funkci agitační, propagační, přesvědčovací