Maturitní otázky do češtiny i do jiných předmětů

Počátky světového písemnictví, interpunkce, uvozovky, rozdělovníky

Období, kdy vznikalo první písemnictví, se datuje kolem roku 3500 před naším letopočtem až do 5. Století našeho letopočtu

Orientální literatura:

Mezopotámie, Egypt, Indie, Čína, aj. -> jedná se o počátek písemnictví v celosvětovém měřítku

Sumérská literatura

Mezopotámie- klínové písmo, báje (mýty) o ráji, o potopě,

- V Mezopotámii vznikaly knihovny, největší knihovna byla knihovna v Ninive

Epos o Gilgamešovi – nejstarší epos světové literatury, asi 2000 pnl. – cyklus epických básní volně spjatých postavou mýtického krále Gilgameše, líčí různá dobrodružství, zejména jeho touhu po nesmrtelnosti – hlavní myšlenka – „Nad mými skutky nevládne smrt“

Chammurapiho zákoník – prvně zapsaný zákoník na světě nechal vytesat do kamene klínovým písmem král Chammurapi

Egypt – hyeroglifické písmo – milostné písně

- Konec 4. Tisíciletí.

- Jazykem byla egyptština

- Vlastní životopis Sinuhetův – autobiografická povídka

- Texty pyramid – soubor zaříkadel a úvah, je založen na bohaté mytologii

- Kniha mrtvých – soubor náboženských textů, rady zemřelému

- Achnatonův hymnus na Slunce – skladba, jejímž autorem je jeden z egyptských panovníků

Indie – posvátné knihy = védy, chvalozpěvy = hymny, později eposy

- Centrem se stala povodí řek Indus a Ganga asi 2500 před naším letopočtem

- Mahábhárata (Velké vyprávění o Bháratovcích)

- Ramájana (Putování Rámovo) – hrdinský epos

- Kámasútra (Umění milovat) – příručka sexuálního života bohaté městské společnosti

- Paňčatantra (Kniha o pěti oddílech)- sbírka mravoučných příběhů, pohádek a bajek

- Šakuntala – vrcholný projev sanskrtské lyrické milostné dramatické tvorby básníka Kalidásy. Skladbu přebásnil do češtiny František Hrubín pod názvem „Ztracený prsten“

- Oblak poslem lásky – milostná lyrická „báseň-poselství“ autorem je Kalidása

Védy odrážení představy tehdejších indů o světě a vesmíru

Čína – tato literatura vyrůstá z konfucianismu = filozofie, která je založena k harmonizaci společnosti, ideálem je ušlechtilý člověk a osvícený vládce

Buddhismus – učí, že na tomto světě platí zákon odplaty a utrpení. Člověk se vymaní z těchto zákonů a dosáhne vysvobození – nirvány.

Kniha písní – soubor umělé i lidové písňové tvorby z 12-7 stol. pnl.

Konfucius

-  filosof, zakladatel konfucianismu (usiluje o nalezení ctnosti a stanovení správných norem lidského chování a řízení společnosti)

- Hovory – prozaické dílo plné morálních a etických rad pro život člověka ve společnosti

Lao-Ć

- Myslitel, zakladatel taoismu (nabádá člověka k osvobození se od společenských a jazykových konvencí a splynutí s přirozenou cestou bytí – tao)

- Kniha o cestě a ctnosti – základní kniha o taoismu

Tu Fu

- byl kritický vůči společnosti, jeho verše odrážejí krizi císařství, utrpení lidí

Li Po

- autor veršů o přírodě, volnosti, přátelství, víně.

Perská literatura – vznikla na dnešním íránském území.

- Avesta – sborník modliteb, mýtů, lyriky, právnických textů, jehož autorem je patrně filozof a kazatel Zarathustra

- Tisíce vyprávění

- Avicenna – o lékařství

Arabská literatura

- Umění, které vychází z principů islámu, se rozvíjelo od 7. Století našeho letopočtu na Arabském poloostrově a expandovalo do okolních zemí

- Vznikaly Minarety, mešity

- Muslimové – bůh Aláh

- Meka = 1x za život může Muslim navštívit tento chrám

- Korán – základní text islámu, zachycuje zjevení proroka Muhammada

- Hadíth – náboženský text o skutcích, životě a názorech proroka Muhammada

- Tisíc a jedna noc – soubor lidových vyprávění princezny Šeherezády z období raného středověku (přepracováno z Tisíce vyprávění – perská literatura)

Hebrejská literatura

- základní text = Bible

- má 2 části; vrací se k ní spousta autorů, soubor textů, pravidla náboženské víry a morálky

Starý zákon - hebrejská literatura, vznik př. n. l.

 - 3 oddíly:

 Tóra (nejstarší) - knihy Mojžíšovy, je jich 5 soubor Proroků - z dějin Izraele, skutky proroků

 tzv. svaté spisy - básnické knihy

 - Žalmy, Přísloví, Pět svitků, biblické příběhy, mýty o stvoření světa a člověka, dějiny Židů, činnost proroků

 - sloužila pro náboženství i judaismus

Nový zákon - křesťanská část Bible, 1. - 2. stol. n. l., řecky

 - obsahuje: 4 evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan)

 - o životě J. Krista

 Skutky apoštolů – o působení Kristových žáků

 Zjevení Janovo (Apokalypsa)

 - o konci světa, posledním soudu

ŘECKÁ LITERATURA

(8. stol. př. n. l. - 2. a 1. stol. př. n. l.)

Antika – je novodobé označení pro starověké období, ve kterém byly vytvořeny kulturní hodnoty. 14. Stol. Př. N. l. – 4. Stol. N. l.

1) Období archaické (do 6. stol. př. n. l.)

Epika:

básník Homér

- nejstarší řecký básník, jehož texty se dochovaly

eposy „Ilias“ a „Odyssea“

 - vypráví o trojské válce, Odysseovo 10leté bloudění, návrat do rodné Ithaky, 

 válečné scény i pohádkové motivy

Lyrika:

elegie - poučné písně s doprovodem píšťaly, vážná skladba, nejen žalozpěv

monodická lyrika - pro sólový zpěv, doprovod lyry

 Sapfó - první žena, která píše básně, žila na ostrově Lesbos

milostná píseň - k pobavení, o víně a ženách

 Anakreón - dvorský básník

sborová lyrika - ódy, oslava osob

 Peridaros

bajka - vyjadřuje lidovou moudrost

 Ezop (Aisópos)

2) Období attické (5. - 4. stol. př. n. l.)

- rozkvět Athén

Řecké drama

- 1 herec a chór, pak 2-3 herci, dělí se na tragédie a komedie

- tragédie = hrdinové stateční, končí smrtí, konflikt se silnějšími, osud, bohové

- jednota místa, času a děje

Aischylos

- zavedl dva herce na scéně, čímž umožnil dialog

„Oresteia“

 - vůdce řecké výpravy k Tróji je zabit milencem své manželky, syn chce pomstít

 vraždu svého otce a zabije nejen otcova vraha, ale i svou matku

 - tento čin ho privede k šílenství, hledá ochranu u bohů, kteří však rozhodnutí

 vkládají do rukou aténských starších

 - dotýká se myšlenky, že lidské činy mohou soudit zase jen lidé

Sofoklés

„Antigona“

„Král Oidipus“

 - hlavní hrdina se marně vzpírá sudbě: nevědomky zabíjí otce, ožení se s vlastní

 matkou a posléze sám sebe potrestá hrozným utrpením, když se oslepí

„Elektra“

Euripidés

„Médea“

„Elektra“

- komedie = zesměšňuje politické poměry, soudobou morálku

Aristofanés

- řeší aktuální politické názory, otázky, kritika přetvářky

„Jezdci“

„Mír“

„Žáby“

Historická próza - Hérodotos

Filosofická próza - Platón, Aristoteles

3) Období helénistické (4. stol. př. n. l. - dobytí Řecka Alexandrem Makedonským)

- rozvoj vzdělanosti a věd - matematika, fyzika

- vzniká tzv. „nová komedie“ - činohra

Menandros

trilogie „Smírčí soud“

 „Spor o dítě“

 „Čí je to dítě“

Vědecké dílo - Archimédes

ŘÍMSKÁ (LATINSKÁ) LITERATURA

(od 3. stol. př. n. l. - 5. stol. n. l.)

- většinou nepůvodní, vliv Řecké literatury

1) Staré období (3. stol. př. n. l.)

- překlady z řečtiny => Odyssea

Komedie

Plautus

- hlavní tvůrce římské komedie

„Komedie o hrnci“

„Pseudolus“

2) Klasické období - zlatý věk (1. stol. př. n. l. - poč. n. l.)

Próza

- řečníci, spisovatelé

Cicero

G. J. Caesar

„Zápisky o válce galské“

Poezie (lyrika):

Vergilius

epos „Aeneis“

„Zpěvy pastýřské“

„Zpěvy rolnické“

 - přednosti života na venkově, láska k rodné zemi

Ovidius

„Proměny“

 - převyprávění 250 řeckých a římských bájí

„Umění milovat“

 - milostná poezie

Horatius

3) Období postklasické - literatura doby císařské (1. stol. n. l.)

Tacitus

„Germánia“

„Historie“

Petronius

„Satiricon“

 - útočí na lidské špatnosti, vysmívá se jim

Marcus Aurelius Antonius

„Hovory k sobě“

Filosofie: Seneca - „O duševním klidu“

- evropská - vliv křesťanství

- centra: kláštery, chrámy, školy, univerzity

STŘEDOVĚKÁ LITERATURA

Románský styl

Rozvoj románské architektury a umění byl úzce spjat s dokončením christianizace Evropy, neboť noví věřící potřebovali prostory, kde by se mohli shromažďovat k liturgickým obřadům a kázáním. Stavěly se dva základní typy kostelů, baziliky a rotundy. Oba měly svůj předobraz v antickém stavitelství. Bazilika byla obdélníková stavba, jejíž vnitřní prostor byl podélně rozčleněn sloupořadím do tří i více lodí. Původně sloužila jako tržiště nebo soudní budova. V křesťanském chrámu byla hlavní loď podstatně vyšší i širší. Na východní straně ji ukončoval polokruhový výklenek – apsida, v němž bylo umístěno kněžiště. Uprostřed kněžiště stál oltář, u kterého se sloužila mše. Vnitřek baziliky osvětlovala okna umístěná v horní části zdí, jež vymezovaly střední loď. Součástí stavby bývaly věže. Také rotunda, jednoduchá stavba kruhového půdorysu s kuželovitou střechou, byla známa již ve starověku. Římané je užívali především jako hrobky. Křesťané je začali stavět na místech, kde si připomínali významné události z života svatých nebo jejich mučednickou smrt. Rotundy mívaly jednu i více apsid. Typickou románskou stavbu představují benediktinské kláštery (například proslulé opatství v Cluny), jejichž neodmyslitelnou součástí bývala bazilika.

V románském slohu byly postaveny také světské stavby, zejména hrady. Sloužily především jako pevnosti na obranu před nepřítelem, proto byla velká péče věnována jejich obrannému systému. Tvořily ho hradby, hradní příkopy a věže. Součástí hradu byl obytný palác. Sídlili v něm panovníci nebo jejich správci, později si opevněná sídla začala zřizovat také šlechta.

Gotika

Gotika je umělecký sloh plynule navazující na sloh románský. Začíná se projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další tři století. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Ta se z gotiky nevyvinula, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.

Vznikají mohutné stavby jako např. mnohé katedrály, ale i stavby menšího charakteru.

Znaky architektury:

1. Vertikalismus – v samotné stavbě i v jednotlivých jejích částech. Optický dojem odhmotnění a příblížení k Bohu
2. Lomený oblouk, který prochází vývojem od širokého a méně lomeného až k vysokému ostře zalomenému. Tento oblouk je používán v oknech, portálech a všech zdobných částech stavby, i v uměleckém řemesle. Podle tvaru oblouku lze určit i léta vzniku.
3. Vnitřní opěrný systém, který se skládá z klenebních žeber svedených do přípor předsazených před pilíři. Váha stropu je tak převedena do úzkých partií, což umožnilo postupně odlehčit zdi a zaplnit je rozsáhlými okenními plochami. Nejpokročilejším příkladem je soukromá královská kaple Sainte Chapelle v Conciergerie v Paříži, která bývá nazývána gotickým skleníkem. Klenební žebra v průběhu vývoje gotiky ztratila nosnou funkci a stala se dekorativním prvkem.
4. Vnější opěrný systém používaný zejména u gotických katedrál je pomocným činitelem podpírajícím z vnější strany pilíře, které zachycují tlak klenby. Skládá se z opěrných oblouků a opěrných pilířů.
5. Mezi nejrozšířenější zdobné prvky patří fiály (drobné věžičky), které zdobily střechu i umělecké řemeslo. Dalším oblíbeným prvkem byly chrliče (fantastické hlavy s otevřenou hubou, které chrlily vodu stékající ze střech).

První gotické katedrály vznikly ve Francii: Notre Dame v Paříži, Notre Dame v Remeši, katedrála v Chartres (nejvíce zdobena sochařskými díly, např. v portálu jsou umístěni světci katedrály v Chartres – 6 a 6 apoštolů).

Pro gotiku každého evropského státu se na první pohled stalo něco charakteristickým. Např. v Německu se stavěly stavby z kvalitních cihel a neomítaly se. V Anglii byly stropy vyzdobeny tzv. síťovou klenbou, velmi složitou, ale mnohdy řešenou jen ornamentálně. Italská gotika (Dóžecí palác v Benátkách) je zvláštní především ornamentem na fasádě připomínajícím prvky Středního východu. Česká gotika dosáhla vynikající světové úrovně, zvláště v oblasti malířské (částečně i sochařské) je ceněna na nejpřednějším místě.

Literatura světská

Hrdinský národní epos:

francouzská „Píseň o Rolandovi“ - královský cyklus s hlavní postavou K. Velikým

německá „Píseň o nibelunzích“ - nadpřirozené bytosti

španělská „Píseň o Cidovi“

ruské „Slovo o pluku Igorově“

„Pověst o Trystanovi a Isoldě“

Dvorská (trubadúrská) lyrika (milostná poezie):

- hluboký cit, obdiv, úcta, často neopětovaná láska

- původ: jižní Francie, 12. stol.

- autoři: přednašeči, zpěváci: trubadúři - Francie

 minnesängři – Německo

  Truvéři – Severní Francie

  Skomorochové – Rusko

  Minstralové - Itálie

- forma: pastorela - pastýřská milostná píseň

 epištola - milostný list

 alba - loučení za úsvitu

Interpunkční znaménka (též členicí znaménka) jsou grafické znaky, které v písemném projevu vyjadřují strukturu a organizaci textu; při čtení a v mluvě se projevují intonací a přestávkami v řeči. Jejich používání se nazývá interpunkce.

Uvozovky („“, ‚‘, »«) jsou interpunkční znaménko, užívané především k vyznačení přímé řeči v textu, dále se užívají ke zvýraznění, odlišení některých částí textu z různých důvodů. Uvozovky se píší hned před (za) slovo - bez mezery. V češtině se u vymezeného textu zpravidla rozlišují uvozovky pro začátek textu - uvozovky dole („) a konec textu - uvozovky nahoře (“). V některých jazycích tomu tak není - např. angličtina užívá pro začátek i konec textu pouze uvozovky nahoře.

Použití uvozovek

• Základní význam uvozovek je vyznačení přímé řeči v textu. V případě, že se v přímé řeči vyskytuje další přímá řeč, zpravidla se použije jiný typ uvozovek, jiný typ písma nebo vložená přímá řeč už není odlišena.
• Do uvozovek se vkládají také doslovné citáty, případně i přísloví a rčení: Říká se: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“
• Do uvozovek je možné vložit také název filmu, knihy, uměleckého díla apod., dnes se ovšem spíše odlišují jiným typem písma (např. kurzívou): Karel Čapek je autorem „Matky“.
• V uvozovkách se objevují výrazy, od nichž se chce autor textu z nějakého důvodu distancovat - např. přezdívky, slangové nebo nespisovné výrazy: Ve hře lze využít některé „cheaty“. Slouží také k vyznačení vysvětlení významu: Marginální znamená „okrajový“.
• Do uvozovek se může vložit výraz, který je užit ironicky a jeho význam je tedy přehnaný nebo zcela opačný: Otec svého syna „odměnil“ pohlavkem.

Spojovník, někdy též rozdělovník (-) je interpunkční znaménko, které slouží ke spojení dvou slov v jeden celek, ke spojení neslovního výrazu se slovem a k naznačení, že slovo pokračuje na jiném místě. Spojovník je součástí slova, proto se neodděluje mezerou.

Užití spojovníku

• spojuje některá víceslovná osobní a místní jména: Rimskij-Korsakov, Anna-Marie, habsbursko-lotrinská dynastie, Frýdek-Místek, užívá se pro označení městských částí a okresů, tvořených dvěma jednoslovnými výrazy: Praha-Vinohrady, Brno-venkov, u víceslovných označení se spíše užívá pomlčka: Praha 10 – Zahradní Město,
• spojuje dvě jména v souřadných dvojicích: malíř-lakýrník, je třeba odlišovat dvojice, kde druhá část je specifikací první, pak se spojovník nepíše: matematik statistik,
• spojuje několikanásobná přídavná jména a přídavná jména ve vztahu vzájemnosti: hospodářsko-politická situace, labsko-oderská plavba, česko-německý slovník, neužívá se ve složeninách, kde je jedno přídavné jméno závislé na druhém: vysokoškolský, občanskoprávní, v těchto případech je proto třeba důsledně rozlišovat spojení těsná od spojení spojovníkem: žluto-zelený (žlutý i zelený), žlutozelený (ze smíchané barvy), kulturně-politický (kulturní a politický), kulturněpolitický (týkající se kulturní politiky),
• spojení neslovního výrazu se slovem, k němuž se vztahuje: C-vitamín, alfa-záření, 3-methylpentan, užívá se výhradně v případech, kdy neslovní výraz stojí před slovem: vitamín C, záření alfa,
• některá přejatá slova: ping-pong, moucha tse-tse,
• naznačení, že slovo má pokračování na jiném místě nebo že část slova chybí: dvou- a třílůžkové pokoje, doplňte -i, -í / -y, -ý,
• spojka nebo částice -li, napojená na předchozí slovo: bude-li, pokud ovšem celý výraz vytváří opět spojku, spojovník se nepíše: zdali, pakli, jestli, neboli; pravopis nebo-li už je dnes považován za zastaralý,
• naznačení skandované výslovnosti: ne-va-dí, ne-va-dí!,
• rozdělení slova na konci řádku, v tomto případě se označuje jako rozdělovník: pře-|stavět, ba-|bička, rozdělení slova musí vždy procházet na hranici slabiky; funčně je spojovník od rozdělovníku odlišen, proto pokud spojovník vyjde na konec řádku, uvádí se i na začátku následujícího: bude-|-li.