Maturitní otázka 6.
Klasicismus, osvícenství
a preromantismus, české národní obrození (do 2. fáze), synonyma, antonyma,
homonyma
Klasicismus (2. pol. 17. st.- 18. st.)
Vznikl a rozvíjel se ve Francii v době absolutismu, hlavně za vlády Ludvíka 14. Pokoušel se vycházet z jednoduchých principů proti mysticismu baroka, požadoval rozumovou kázeň. Krásu spatřoval v pravdě a zobrazování podle přírody. Literatura byla přísně rozdělena na vysokou – óda, epos, tragédie a nízkou – komedie. Ostře byla oddělena tragičnost od komična, klasicismus se nejvýrazněji uplatnil v dramatu, jeho kompozice měla zachovávat jednotu místa a času. Tragedie měla zobrazovat život vysokých vrstev společnosti vladařů, velmožů, vojevůdců (náměty z antických dějin, nebo mytologii, postavy neurozené se objevovaly v nižších žánrech, rozum vítězí nad citem, přesnost jazykového vyjadřování dokonalý verš)
Idea klasicismu – obhajoba
soudobého společenského řádu, pravidla klasicismu v básni – Nikola Bailavu – Umění
básnické
Pierre Corneille [ pjér
kornej]
- Cid -
tragédie
Moliére – herec, režisér, ředitel kočovné společnosti, posléze ředitel královského divadla v Paříži, autor 33 her, převážně frašek a komedií předvádějících soudobou pestrou mravní problematiku – náboženské pokrytectví, lakotu, úlisnost, mravní cynismus šlechty, snahu měšťanstva o napodobení šlechty, postavení žen
Tartuffe – odhaluje pokrytectví, svatouškovství, svou titulní postavou mířila proti církvi a jejím praktikám
Lakomec – klasicistická komedie, satiricky se posmívá chamtivosti. Harpagon je tak lakomý, že dychtí po čím dál tím větším majetku. Aby získal více majetku nutí okolo lidi, aby se chovali jak on chce. Dceru se musí oženit s bohatým starcem. Syna odrazuje od chudé snoubenky. Harpagonovi ukradnou jeho peníze, ten se stává šíleným, že obviňuje sám sebe z krádeže.
Měšťák šlechticem – zesměšnění měšťáka, který chce za každou cenu napodobit šlechtické mravy
Zdravý nemocný – snaha hypochondra Argona provdat svou cenu za lékaře, aby měl zdarma léčení
Jean De La Fontaine [ žan de la fonten]
Nejúspěšnější klasicistní básník. Komponoval své bajky jako malá dramata, z nichž mohl díky alegoričnosti tohot útvaru podat obraz společenského kvasu ve Francii 17. Století. Vychází z bajek od Ezopa.
Carlo Goldoni [karlo goldóny]
Dramatik, reformátor italského divadla. Posledních třicet let svého života žil v Paříži podporován Ludvíkem XVI. Napsal 267 her, zanechal cenné paměti, dodnes je nejhranějším italským dramatikem na světě.
Popras na lagně – zachycuje barvitý obraz rybářského městečka a osudy jedné žárlivé milenecké dvojice
Sluha dvou pánů, Mirandolina, Benátská vdovička, Hrubiáni – komedie
Osvícenství (18. st.)
Nová politická a společenská ideologie, která vyhovovala potřebám měšťanstva, pro osvícenství je typický racionalismus (kult rozumu), víra v pokrok, optimismus, zkušenost, prosazování svobody myšlení a volání po společenském zrovnoprávnění všech občanů.
Osvícenská doba znamenala velký rozvoj vědy a kultury. Osvícenský panovník a šlechta daly podmět k zakládání učených společností knihoven muzeí a vědeckých sbírek, věda postupně nahradila náboženství (encyklopedie) .
Voltaire – historik, filosof, dramatik, básník i prozaik, publicista, neúprosný kritik despotismu a fanatismu, tvůrce filosofické povídky
- Filozofické listy, Filozofický slovník
- Století Ludvíka XVI.
- Candide – rozsáhlý román – autor zesměšňuje víru v boží prozřetelnost, odhaluje loupeživost válek, zvůli absolutní vládnoucí moci, prodejnost soudu
Daniel Defou [denjel dyfou]
- Vyráběl voňavky, spisovatel, průkopník novinářství
- Robinson Crusoe
– dobrodružný román vycházející z paměti ztroskotaného námořníka. Byl
vedle Odysseova eposu nejoblíbenější
Jonathan Swift [džoneten
svift]
- Gulliverovy cesty – filosofický román (imaginární cestopis) s ostrým satirickým zabarvením
Preromantismus (2
pol. 18. stol.)
Reakce na schématický klasicismus a rozumářské osvícenství, je kladen důraz na cit, vášeň, inspirace – lidová slovesnost, rozvíjí se vztah k přírodě, fantasii, dávnověku, častými motivy jsou jezera, hřbitovy, noc, měsíční svit, trosky hradů, hlavními postavami – mnich, poustevník, vězeň, poutník. V preromantických básních se stylizuje do role mluvčího národního kolektivu – bard (jako lidová pěvec, vědec, nebo prorok) nejvýraznější tvůrci preromantismu – německý spisovatel Goethe, Schiller – představitelé hnutí za tvůrčí svobodu jedince – Sturm und Drang
Johann Wolfgang Goethe – básník, dramatik, prozaik, filosof, autor románu Utrpení mladého Werthera – formou dopisů a deníkových zápisů vášnivě vypráví o mladém člověku, který řeší své citové problémy sebevraždou. Přesvědčení, že smysl lidského života spočívá ve službě celku vyjádřil ve dramatické dvoudílné filosofické básni Faust.
Friedrich Schiller – ve své tvorbě přesvědčivě vyslovil vznešené lidské city, myšlenky, mravní ideály a odsoudil politický a osobní útlak. Báseň - Óda na radost, drama – Loupežníci a Úklady a láska.
Jean Jacques Rousseau [žan žak ruso]
- Rozprava o vědách a umění
- Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi
- Julie neboli Nová Heloisa- tragický příběh o lásce chudého učitele a dívky ze vznešené rodiny, napsaný dopisovou formou
- O společenské smlouvě
- Emili čili O východě
Národní obrození:
Začátkem 18. století se ocitla naše literatura v nejtěžší fázi své krize, která začala po bitvě na Bílé hoře a skončila nástupem osvíceného absolutistického panovníka Josefa II. Nejsložitější období naší literatury nazval Jirásek výstižně „doba temna“. Císař Josef II. razil myšlenku jednoho správního jazyka - němčiny. Vztah k Josefu II. se měnil v kritiku. Česky se hovořilo pouze na vesnici. Od této doby začíná vzrůstat vydávání českých knih a kolem roku 1848 dochází k vrcholu národního obrození. Idealistický výklad národního obrození viděl příčinu ve vlivu osvícenství, materialistický spatřoval hlavní důvod v přechodu od feudalismu ke kapitalismu.
- je to národotvorný proces na přelomu 18. a 19. století
- kulturní, společenské a politické hnutí související s rozkladem feudalismu
a nástupem kapitalismu, označováno jako vzkříšení národa, probuzení (buditelé)
- důsledkem byla doba temna (po bitvě na Bílé hoře) - úpadek českého jazyka
a kultury, tvorba se udržuje pouze lidovou ústní slovesností (pověsti, pohádky,
písně), literatura se udržuje díky vlastencům a písmákům
- má demokratický charakter (zájmy buržoazie jsou totožné se zájmy lidových vrstev -
boj proti německému vlivu), zájem o český jazyk, zdůrazňování slovanské vzájemnosti
Předpoklady národního obrození:
- rozpad feudalismu (nástup kapitalismu)
- reformy Marie Terezie (povinná školní docházka, školy již nebyly řízeny církví)
- reformy jejího syna Josefa II. (přechod venkovského obyvatelstva do měst =
počešťování měst, vytváří se předpoklady ke vzniku české inteligence, zrušení
nevolnictví v roce 1781 a toleranční patent - náboženská svoboda)
Centrum národního obrození - Královská česká společnost nauk (1790)
Zdroje národního obrození:
- revoluční nálada lidu
- myšlenka slovanské vzájemnosti - posila národního sebevědomí
- poezie inspirována lidovou slovesností => sběratelství (Erben, Čelakovský, Němcová)
- lidové zábavné čtení, vzdělávací próza - vydává Václav Matěj Kramerius v České
expedici, Krameriovy c. k. vlastenecké noviny - rozšířené, vlastenecké noviny
- lidové divadlo (i loutkové - Matěj Kopecký)
- obrozenecká věda: jazykověda (jazyk - základní znak národa) => obrany českého
jazyka
historie (snaha připomenout slavnou minulost, zvláště husitskou
a posílit sebevědomí národa)
- spisovný jazyk
(místo latiny) - němčina, pak čeština
Úkoly národního obrození:
- vytvoření moderního spisovného jazyka (vzkřísit češtinu - po stránce mluvnické,
slovní zásobu, vše rozšířit mezi lidi)
- vytvoření podvědomí národní hrdosti (dějiny)
- dostat kulturu na Evropskou úroveň
Časové rozdělení národního obrození:
1. fáze - obranná (převážně vědci)
- od 70. let 18. století do počátku 19. století
2. fáze - ofenzívní (vědci i básníci)
- od počátku 19. století do konce 20. let 19. století
3. fáze - vyvrcholení
obrozeneckých snah (krásná literatura)
- 30. - 50. léta 19. století
1. fáze - obranná (70. léta 18.
století - počátek 19. století)
Cíl: čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk (vzor - čeština
veleslavínská), zájem o českou kulturu a dějiny
Václav Matěj
Kramerius
- novinář, vycházely u něho překlady a úpravy děl určené pro lid
- založil roku 1791 nakladatelství Česká expedice
týdeník Schonfeldské pražské noviny
Pražské poštovní
noviny
- později
přejmenované na Krameriovy c. k. vlastenecké noviny
a) Jazykověda
- vydána Balbínova obrana českého jazyka z roku 1775 a obrana jazyka od K. J. Tháma
Josef Dobrovský (1753 - 1829)
- hlavní představitel tohoto období
- narozen v Ďarmotech u Rábu, syn četníka, studoval na gymnáziu v Německém Brodě, pak
v Klatovech, dále filosofie a teologie v Praze
- kněz - nevykonával toto povolání, vychovatelem v rodině hraběte Nostice (vyučoval
německy), studijní cesty do Švédska a Ruska, psal německy a latinsky
- zabýval se studiem nejstarších dějin, českou a slovanskou jazykovědou; psal německy
a latinsky, teprve na konci života otiskl několik článků česky
- názor: český jazyk je dobrý pro prostý lid, nikdy se nevyrovná světovému jazyku,
příliš nevěřil v budoucnost českého jazyka, ale vysoce oceňoval jeho úroveň
v minulosti (doba Veleslavínova), věnoval se vytvoření spisovné normy
českého jazyka
„Zevrubná mluvnice jazyka českého“
- psána německy, popsal systém jazyka a formuloval jeho zákonitosti, analogický
pravopis
„Německo-český
slovník“
- německy, 2 díly
„Základy jazyka staroslověnského“
- latinsky, byl nazván patriarchou slavistiky (vědy o slovanských národech), první
vědecká mluvnice staroslověnštiny
„Dějiny českého
jazyka a literatury“
- německy, oslava českého jazyka doby veleslavínské
- přínos: Dobrovský položil
Þ základy obrozeneckého hnutí a literatury
Þ základy novočeského spisovného jazyka, ustálení jazykové normy
Þ základy české moderní vědy (analytičnost, kritičnost, úsilí o vědeckou
pravdu), odmítl pravost Rukopisů
Þ základy slavistiky
b) Historie
- vznik Královské české společnosti nauk, Českého muzea (1818) a Matice české (1831)
František Martin
Pelcl
„Nová kronika česká“
c) Počátky novočeského básnictví (obliba ódy, bajky, eposu, veršů)
Václav Thám
almanach „Básně v řeči vázané“
- původní tvorba i překlady římských a řeckých básníků, 1785
- první důležitý
mezník poezie v novočeské literatuře
Antonín Jaroslav
Puchmajer
- kolem něj skupina básníků z Čech i Slovenska
|
5 almanachů (sborníků)
„Sebrání básní a zpěvů“
„Nové básně“
óda „Óda na Jana Žižku z Trocnova“
Almanach - sborník, obsahující literární příspěvky různých autorů
Šebastián Hněvkovský
sentimentální balada „Vnislav a Běla“
epos o dívčí válce „Děvín“
- parodie na události z českých dějin
d) Počátky
obrozeneckého divadla
- úkol: zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce, vytvořit české
hry, vliv na národní uvědomování lidu
- první scény - v Kotcích (od roku 1738) - německy
- Stavovské divadlo (od roku 1783) - německy, česky jen vyjímečně
Ve velkém Stavovském divadle v Praze se hrálo německy, a proto bylo vystavěno vlastenecké divadlo Bouda. Hlavním činitelem byl Václav Thám, nejprve byly uváděny překlady z němčiny, později hlavně vlastenecké historické hry. Významným dramatikem byl
Václav Kliment
Klicpera
- jeho hry se hrají dodnes
„Divotvorný klobouk“
hra ze současnoti„Každý něco pro vlast“
fraška „Rohovín čtverrohý“
rytířská hra „Hadrián z římsů“
Bylo také kočovné a loutkové divadlo.
Bouda (1786 -
1789)
- první české divadlo, Vlastenecké divadlo na Koňském trhu, po jeho shoření herci
kočovali po zemi
Václav Thám
- vlastenecké, historické divadelní hry, překládá
„Břetislav a Jitka“
„Vlasta a Šárka“
„Karel IV.“
Matěj Kopecký
- loutkař
Převratné události konce 18. století (Velká francouzská revoluce, tažení Napoleona) vedly k rozpadu nacionalismu, nástup romantismu v cizině (u nás pomaleji). V Čechách změny ve vztahu k národní historii, jazyku a literatuře.
2 fáze - ofenzivní (počátek 19. století - konec 20. let 19. století)
Cíl: pozvednutí českého jazyka na vyšší úroveň, vlastenectví
- vliv Napoleonských válek
- liší se od 1. období vírou představitelů v povznesení literatury, chtěli nejen
vyzdvihnout minulé hodnoty jazyka, ale také vytvářet nové
Znaky období - rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíření slovní zásoby
- historismus (Palacký, Šafařík, Rukopisy)
- slovanský humanismus (Kollár, Šafařík, Čelakovský)
- aktivita (vytváření nových hodnot)
- víra v budoucnost národa
a) Literatura vědecká
Josef Jungmann (1773 - 1847)
- jazykovědec, překladatel, básník, propagátor češtiny
- narodil se v Hudlicích u Berouna, vystudoval práva a filosofii, vyučoval na
gymnáziu v Litoměřicích, pak v Praze, stal se i lektorem Pražské univerzity, český
jazyk vyučoval soukromě, shromáždil slovní zásobu a rozšířil ji, vytvářel nová
slova
- oproti Dobrovskému dokázal, že češtinou lze vyjádřit vyspělé práce evropských
literatur, chce pozvednout český jazyk na vyšší úroveň
„Slovník česko-německý“
- 5 dílů, čerpal z literárních památek, z řeči lidu, z jiných slovanských jazyků,
vytvářel novotvary
- důkaz, že čeština je jazyk stejně dokonalý jako němčina, český jazyk je živý,
bohatý, uznávaný
„Rozmlouvání o jazyce českém“
- obraz nízké úrovně češtiny počátku 19. století, kulturní program generace
- nový názor: znak národa je jazyk (Čech je ten, kdo mluví česky)
„Slovesnost“
- texty od Husa až po současnost, učebnice teorie literatury s čítankou, vydal po
povolení vyučování češtiny
„Historie literatury české“
- přehledové dějiny české literatury, knihopis
báseň, první česká romance „Oldřich a Božena“
„Zápisky“
- vyšly posmrtně, pokusil se napsat svůj vlastní životopis
- překlady z francouzštiny, angličtiny (John Milton - Ztracený ráj), němčiny
(Goethe), ruštiny (Slovo o pluku Igorově)
Pavol Josef Šafařík (1795 - 1861)
- Slovák, psal česky (evangelík), spolupracoval s Palackým
- věnoval se historii slovanského jazyka a literatury, věřil, že jde o jeden jazyk
(národní jazyky jsou pouhá nářečí)
„Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích“
- německy
„Dějiny slovanských literatur“
- německy
„Slovanské starožitnosti“
- dějiny slovanských národů od konce 1. tisíciletí, dokazuje, že Slované patří spolu
s Řeky, Římany a Germány k tvůrcům evropské kultury, jeho nejdůležitější dílo
- Slovanskými starožitnostmi založil vědu o slovanské prehistorii a archeologii
František Palacký (1798 - 1876)
- narodil se v Hodslavicích na Moravě, zemský historiograf, jako politik - liberál
(s Havlíčkem) zastánce austroslavismu
- básník, překladatel a teoretik literatury a estetiky, historik a vědecký
organizátor => zakladatel Časopisu Společnosti, vlasteneckého muzea v Čechách,
Matice české (vydávání českých knih)
„Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie“
- pojednává o estetice, napsáno společně s Šafaříkem
„Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě“
- 5 dílů, německy, pak česky
- dějiny od pravěku do roku 1526, vyzdvihuje dobu husitskou, výklad dějin jako zápas
němectví a slovanství
- inspirace pro Smetanu, Jiráska, Alše, Myslbeka aj.
Rukopisné padělky
(RKZ)
Mnozí obrozenci s lítostí nesli, že se u nás nedochovala hrdinská národní literatura. Na druhé straně byli přesvědčeni, že taková literatura existovala. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se v letech 1817 - 1818 objevily dva proslulé padělky:
„Rukopis královédvorský“
- nalezen roku 1817 ve Dvoře Králové, označen za památku z konce 13. století
- epické skladby o vítězství nad nepřáteli vlasti, lyrická díla mají charakter
milostný
„Rukopis zelenohorský“
- anonymně zaslán Národnímu muzeu roku 1818, nalezen na Zelené Hoře u Nepomuku,
označen za památku z 10. století
- obsahuje zlomek básně o staročeském sněmu a skladbu Libušin soud
- pravděpodobní autoři: Václav Hanka - knihovník a archivář Českého muzea, básník,
jazykovědec
Josef Linda - novinář a spisovatel
- obsahují převážně skladby epické
- objev rukopisů přijali ve vlastenecké společnosti s velkým nadšením, podstatná část
vědců je uznala za pravé
- Rukopis zelenohorský vzbudil určitou pochybnost, silou své autority se však
podařilo Palackému a Šafaříkovi přesvědčit českou veřejnost o jejich pravosti
- spory o rukopisy trvaly do 80. let 19. století, kdy byla dokázána jejich nepravost
(T. G. Masaryk, Jan Gebauer), J. Dobrovský se jako první zmínil o padělcích
- význam: Þ měly dokázat starobylost naší literatury
Þ měly posílit národní sebevědomí
Þ jsou básnicky cennými díly 1. poloviny 19. století
Þ inspirovaly Smetanu, Alše, Mánesa
Čelakovský, Kollár