Maturitní otázky z mluvnice 2/2
13. Publicistický styl, fejeton, reportáž
- styl
sdělovacích prostředků - cílem je informovat adresáta o aktuálních událostech
ve společnosti (politika, ekonomika, kultura, sport) a zároveň ovlivňovat jeho
názory
- psaná publicistika – noviny, časopisy, TV‘s teletext, informace na netu –
internetové noviny
- mluvená publicistika – publicistické pořady vysílané TV a rozhlasem – zpravodajské
relace, diskusní pořady, cestopisné dokumenty, reportáže atd.
-
slohové útvary – zpráva, článek, interview, komentář, úvodník, reportáž,
fejeton
Publicistické projevy
a) zpravodajské – podávají výčet základních údajů bez zdůvodnění
faktů (zpráva, reklama, inzerát, oznámení, interview)
b) analytické – přináší další fakta, událost osvětlují, rozebírají
a uvažují o ní (komentář, úvodník, recenze, debata, polemika)
c) beletristické – mají rysy publicistiky, ale užívají i jazykových
prostředku stylu umělecké literatury (sloupek, fejeton, reportáž)
Fejeton – vtipně, zajímavě a neotřele zpracovává drobná aktuální témata
všedního života, je uveřejňován v novinách pod čarou
- cílem
fejetonisty je pobavit čtenáře, zároveň humorem a ironií kritizovat veřejné
nešvary, fejeton staví především na novém úhlu pohledu na běžné věci a na
nápaditosti. Důležité jsou tvůrčí schopnosti autora. Neotřelost je i podmínkou
jazykového ztvárnění. Fejeton si hraje s jazykem, využívá nadsázky,
ironie, obraznosti, nespisovných slov – využívá jazyk ve všech jeho polohách
- J.
Neruda, J. Arbes, K. Čapek, M. Kundera, L. Vaculík, R. Křesťan
Reportáž
– přináší informace o určité události či
zajímavosti, které je autor očitým, bezprostředním svědkem
-
novinářská, rozhlasová, televizní, filmová, fotografická
- má hl.
cíl – vylíčit skutečnost co nejnázorněji a nejpřitažlivěji, novinář popisuje
prostředí, vyjadřuje os. zaujetí
- může
být laděná vtipně, s pointou na konci
14. Výpisek, osnova, výtah, rejstřík, resumé
Výpisek – doslovně vypisuje část textu, která je po stránce obsahové či
formulační příznačná pro daný text, výpisek je možné použít v dalších
pracích či projevech jako citát (s uvozovkami)
Osnova – v heslech vystihuje osnovu o poznámky k obsahu,
musí být přehledný, má vystihnout nadřazenost, podřazenost či souřadnost částí
celku, využíváme v něm zkratky, dvojtečky, pomlčky, závorky, jednotlivé
části označujeme číslicemi, velkými a malými písmeny, lze využít odkazů
k jiné odborné literatuře
Rejstřík – abecední seznam jmen či termínů použitých a vysvětlených
v textu s uvedením čísla strany, je na konci knihy
Resumé – obsah či výtah z textu opatřený shrnutím a objasněním
cíle a zdůvodněním účelu textu. Nachází se v závěru většinou odborných
textů, studijních a diplomovaných prací, bývá cizojazyčné
15. Mluvnické kategorie podstatných a přídavných jmen
Podstatná
jména:
- pád
– 7; číslo – jednotné, množné; rod – mužský, ženský, střední; vzor
– město, moře, kuře, stavení; žena, růže, píseň, kost; pán, hrad, muž, stroj,
předseda, soudce (neživotný, životný)
Přídavná
jména:
- pád,
číslo, rod – se shoduje s podstatným jménem; vzor – mladý,
jarní, otcův, matčin; druh – tvrdý, měkký, přivlastňovací
16. Úvaha, zamyšlení, kritika
Úvaha – autor na základě poznatků vědy rozvádí osobní postoj
k závažným jevům. Neodhalují se nové skutečnosti, ale jevy se posuzují
z nového osobitého zorného úhlu
-
odborná úvaha tvoří často úvodní část odborné (diplomové) práce, ve které autor
projevuje své subjektivní postoje k problému
Zamyšlení – forma úvahy, zamýšlíme se nad daným problémem
Kritika – forma úvahy, vyhrocený a přísný pohled na dílo, zvláště
literární
-
recenze podává informace o nově vydaném díle a jeho zhodnocení
17. Slovesné kategorie
- osoba
– 1. – 3. -
třída – 1. – 5. (e, ne, je, í, á)
- číslo
– jednotné, množné -
vzor – nese, bere, maže, peče, umře
- čas
– přítomný, minulý, budoucí - tiskne, mine, začne
- způsob
– oznamovací, rozkazovací, podmiňovací - kryje, kupuje
- rod
– činný, trpný - prosí, trpí, sází
- vid
– dokonavý, nedokonavý - dělá
18. Vypravování – prostředky vypravování
- je
základem epických děl (povídek, románu, pověsti, atd.), jeho podstatou je
jedinečný, neopakovatelný příběh, uspořádaný podle časové nebo příčinné
souvislosti
-
zápletka, vyvrcholení, rozuzlení děje
-
kompozice vypravování – může být vytvářen postupně, chronologicky nebo
retrospektivně (vypravěč vychází z konce příběhu a vyprávěním se vrací na
začátek), jindy autor dočasně připojí část děje (popis zločinu na konci
detektivky)
-
zpomalení děje autor dosahuje různými odbočkami, ve kterých vypráví vedlejší
děj, popisuje prostředí nebo postavy, uvažuje nebo nechá uvažovat postavy
- jazyk
vypravování by měl být živý a názorný, jazykové prostředky, odpovídají dynamické
povaze vyprávění, užívají se dějová slovesa v činném rodě, zákl. čas
vypravování je min., napětí v dramatických okamžicích může autor zvýšit
přít. časem, střídají se delší souvětí i osamostatněné větné členy, věty ozn.
se zvoláními a otázkami
-
v běžném hovoru vznikají i jednoduchá vypravování události, vlastních i
cizích zážitků nebo vzpomínek, ve kterých se často vyskytují i prvky prostého
popisu (výčet znaků osob, věcí, dějů, atd.)
19. Popis – druhy popisu
-
zachycuje znaky a rysy skutečností (věci, osoby, zvířete nebo jiného jevu)
často formou výčtu
-
zvláštním druhem popisu je charakteristika, která vystihuje vnitřní znaky,
osoby výčtem jejich vlastnosti (přímá) nebo příkladem jednání (nepřímá)
- druhy
popisu: - dynamický – popis
pohybu s užitím dějových sloves
(lešení se zřítilo)
- odborný – podává odborné informace o vlastnostech,
částech a souvislostech předmětů, činností, jevů, a ději z oblasti védy,
techniky, umění atd.
- pracovní – vystihuje činnost, jejíž složky následují za
sebou v předem stanoveném pořadí
- prostý – podává jednoduchý výčet znaků, je častý ve
stylu prostěsdělovacím
- statický – informace jsou řazeny za sebou, bývá užíváno
hlavně sloveso být
- umělecký
– vystihuje osobu, zvíře,věc nebo jiný jev ze subjektivního pohledu autora,
neklade nárok na úplnost a systematičnost, ale vybírá z popis. objektu
zajímavé a jedinečné znaky
20. Pravidla českého pravopisu
Pravopis
– návod, jak správně písmem vystihnout
spisovný jazyk, závazná a jednotná pravidla o psaní slov a užívání rozdělovacích
znamének jsou uložena v příručce Pravidla českého pravopisu.
- primitivní
pravopis – české hlásky, která latina neměla, se označují písmeny pro
hlásky zvukově nejbližší
- spřežkový
pravopis – hlásky, které měla čeština oproti latině navíc, se označují
spřežkami, tj. spojením dvou či více latinských písmen (czas – čas)
- diakritický
pravopis – díky Janu Husovi spřežky nahrazeny diakritickými (rozlišovacími)
znaménky – nabodeníčkem dlouhým – čárka a nabodeníček krátkým - háček
- bratrský
pravopis – důležitým představitelem Daniel Adam z Veleslavína
(Gramatika česká) a J. A. Komenský (Poklad jazyka českého), zaveden háček,
místo teček nad samohláskami
- fonologický
pravopis – užíváme dnes, písmena i/í, y/ý, písmeno ě, spodoba znělosti
(zpěv), souhlaskové skupiny (zjednodušeně se vyslovují – dětství, kamenný),
dlouhé souhlásky (ú, ů), slova přejatá (píší se buď s pravopisem původním,
nebo se pravopis počešťuje), písmena ch, x, w
- mě, mně, bě, bje, s, z, se,ze
-
21. Kultura mluveného projevu a jeho charakteristického rysy
- jedinečný, neopakovatelný, váže se na
konkrétní časovou nebo místní situaci
- tvoří 90% veškeré komunikace
- je základní pro prostěsdělovací styl
- přímý mluvený projev – přímý kontakt
s posluchačem, nepřipravenost
- nepřímé mluvené projevy (rádio, televize),
částečné nebo úplně připravené (přednáška, diskusní pořad)
- u nepřipravených projevů bývá méně přesné
vyjadřování, méně uvědomělý výběr slov, jednoduché věty, projev bývá citově
zabarven
- působivost a přesvědčivost projevu lze
podpořit doprovodnými prostředky – síla hlasu, tempo řeči, členění projevu
pomocí pauz a optickými prostředky – gestikulace, mimika
22. Indoevropské jazyky, slovanské jazyky
Indoevropské
jazyky – zeměpisně nejrozšířenější zastupují 2
velké kulturní oblasti Indie a Evropy, rozšířily se i do původně jazykově
odlišných oblastí, jako je Afrika, Amerika, Austrálie
- indoíránské – indické, iránské
- italické – předchůdce, románských (latina)
- románské – italština, španělština,
portugalština, francouzština
- germánské jazyky – němčina, holandština,
švédština, dánština, norština
- keltské – skotština, irština
- baltské, slovanské
- arménština, řečtina, albánština
Slovanské
jazyky – náleží do jazyků indoevropských, jejich
základním rysem je ohýbání (skloňování a časování) všechny mají původ ve společné praslovanštině
- západoslovanské – čeština, slovenština,
polština, horní a dolní lužická srbština, vymřelá polabština
- východoslovanské – rušitna, běloruština,
ukrajinština
- jihoslovanské – slovinština, makedonština,
bulharština, srbština, chorvatština, staroslověnština
praslovanština – společný prajazyk všech Slovanů, měl pouze mluvenou podobu
staroslověnština – nejstarší doložený spisovný jazyk slovanský, zapsaný
soluňskými bratry Cyrilem a Metodějem, na základně makedonského nářečí
starobulharského jazyka
- písmo hlaholice, později cyrilice
23. Veřejné mluvené projevy
- jedinečný, neopakovatelný, váže se na
konkrétní časovou nebo místní situaci
- tvoří 90% veškeré komunikace
- je základní pro prostěsdělovací styl
- přímý mluvený projev – přímý kontakt
s posluchačem, nepřipravenost
- nepřímé mluvené projevy (rádio, televize),
částečné nebo úplně připravené (přednáška, diskusní pořad)
- u nepřipravených projevů bývá méně přesné
vyjadřování, méně uvědomělý výběr slov, jednoduché věty, projev bývá citově
zabarven
- působivost a přesvědčivost projevu lze
podpořit doprovodnými prostředky – síla hlasu, tempo řeči, členění projevu
pomocí pauz a optickými prostředky – gestikulace, mimika
= STEJNÉ
JAKO 21 !!!!
24. Chyby ve větné stavbě
Anakolut - vyšinutí z větné stavby – k začátku věty se
nenáležitě připojí zbytek textu (Děti přišly, bylo jim smutno)
Zeugma - zanedbání dvojí vazby – 2 větné členy (často slovesa),
které vyžadují odlišnou vazbu (jinou předložku, jiný pád), jsou rozvity jediným
členem (Poctivý člověk opovrhuje a nenávidí přetvářku)
Kontaminace - směšování vazeb – správná vazba slov je zaměněna
s jinou, převzatou od slova podobného významově (osopit se na + osočit = osočit se na ® osočil
se na mě)
Atrakce - skladebná spodoba – tvary sousedních slov se nenáležitě
přizpůsobují (hl. pádem) – spoustě lidem to nejde – spoustě lidí to
nejde
25. Věty v souvětí
Souvětí – spojení 2 nebo více vět ve vyšší mluvnický i obsahový celek,
v němž věty ztrácejí svoji samostatnost a vstupují do vzájemných
významových i větných vztahů
- věty jsou spojeny spojkami, vztažnými
zájmeny (co, jaký, jenž), vztažnými příslovci (kde, kam, odkud)
- VH, VV
- SS – obsahuje nejméně 2 věty hlavní, které
jsou ve vzájemné vztahu a neomezený počet vět vedlejších (poměr slučovací,
stupňovací, odporovací, vylučovací, příčinný, důsledkový)
- SP – obsahuje 1 větu hlavní a jednu či více
vět vedlejších, které závisí na větách řídících jako větný člen (VV podmětná,
předmětná, přívlastková, doplňková, příslovečná, přípustková, příčinná (že),
účelová (aby), podmínková)