Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maturitní otázky z mluvnice 1/2

27. 1. 2010

Maturitní otázky z mluvnice

 

1. Interpunkce, uvozovky, rozdělovníky

Interpunkce (čárky):

- čárkou se oddělují:  věty v souvětí

 složky několikanásobných větných členů

 výrazy, které jsou do té věty vložené nebo k ní volně připojeny

- čárka v souvětí souřadném:

a) slučovací +  - vystihují složky 1 události (a, i, ani, pak, hned, ani-ani, napřed-potom)

b) odporovací x - jsou v rozporu, musí být čárka (ale, avšak, však, sice, přesto, nýbrž)

c) vylučovací  - různé možnosti, některé z nich platí (nebo, anebo, buď-nebo, či)

d) stupňovací  - obsah 2. věty převažuje nad první (ba i, dokonce, nejen-ale i, ba ani)

e) důsledkový ¬ - 2. věta vyjadřuje to, co vyplývá z 1. věty jako jeho následek (proto, tudíž)

f) příčinný ® - 2. věta objasňuje, proč platí děj první věty (vždyť, totiž, neboť)

 

Uvozovky:

- do uvozovek se dávají části projevu, které doslovně citujeme nebo které chceme z různých důvodů od ostatního textu odlišit

1) Přímá řeč  - Martin řekl: „Jsem nemocný“.

-„Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři,“ praví pan Rybka rozechvělým hlasem, „já zatím zajdu pro pomoc“

2) Doslovné citáty

3) Jiné – např. přesné názvy (knih, filmů, článků)

 - výrazy z cizího prostředí

 - výklady významů slov

 - výrazy, které se užijí v opačném významu - ironie

 

Rozdělovníky: Spojovník, někdy též rozdělovník (-) je interpunkční znaménko, které slouží ke spojení dvou slov v jeden celek, ke spojení neslovního výrazu se slovem a k naznačení, že slovo pokračuje na jiném místě. Spojovník je součástí slova, proto se neodděluje mezerou.

 

- spojuje některá víceslovná osobní a místní jména: Rimskij-Korsakov, Anna-Marie,

- spojuje dvě jména v souřadných dvojicích: malíř-lakýrník

- spojuje několikanásobná přídavná jména a přídavná jména ve vztahu vzájemnosti: hospodářsko-politická situace

- spojení neslovního výrazu se slovem, k němuž se vztahuje: C-vitamín, alfa-záření

- některá přejatá slova: ping-pong, moucha tse-tse,

- naznačení, že slovo má pokračování na jiném místě nebo že část slova chybí: dvou- a třílůžkové pokoje

- spojka nebo částice –li

- naznačení skandované výslovnosti: ne-va-dí, ne-va-dí!,

- rozdělení slova na konci řádku, v tomto případě se označuje jako rozdělovník

 

 

 

 2. Funkční styl

- funkce jazykového stylu je nejdůležitějším objektivním činitelem, komunikační funkce projevu zásadně ovlivňuje výběr výrazových prostředí a způsob jejich užití, základní funkční styly jsou:

 

§ Prostěsdělovací styl – běžná každodenní komunikace v rodině, mezi přáteli, ve škole. Podává informace a citové, hodnotící postoje k nejrůznějším tématům všedního života

- nejbližším útvarem je mluvený dialog - hovor

- patří i některá veřejná a poloveřejná vystoupení – přípitek, vyjádření soustrasti, referát, diskuse

- krátké informační útvary – oznámení, zpráva, tiskopisy

§ Publicistický styl – cílem je informovat adresáta o aktuálních událostech ve společnosti (politika, ekonomika, kultura, sport) a zároveň ovlivňovat jeho názory

- psaná publicistika – noviny, časopisy, televizní teletext, informace na internetu

- mluvená publicistika – publicistické pořady vysílané televizí a rozhlasem – zpravodajské relace, diskuse, reportáže, cestopisné dokumenty, atd.

- slohové útvary – zpráva,článek, interview, komentář, úvodní, reportáž, fejeton

§ Odborný styl – styl odborných publikací, časopisů a učebnic, jeho cílem je podat přesné, jasné a relativně úplné informace z různých soborů lidské činnosti a poučit tím adresáta, od autora vyžaduje odborné znalosti, schopnost a vzdělání, plní vzdělávací funkci

- slohové útvary – odborný popis, referát, výklad, úvaha, esej

§ Administrativní styl – styl informativní a věcné komunikace při úředním styku. Ja zaměřen na fakta a jejich sdělení, ovlivňuje a řídí činnost adresáta

- slohové útvary – úřední dopis, životopis (strukturovaný životopis, co do něj patří), drobné administrativní útvary (zpráva, oznámení, inzerát, zápis, vyhláška, oběžník)

§ Umělecký styl – styl umělecké prózy, poezie a dramatu, formuluje každé sdělení tak, aby působilo na citovou stránku vnímatele, obohacovalo jeho vnitřní život a nutilo jej zaujímat k výpovědi etické a emotivní postoje

- druhy uměleckých projevů  - epika – próza, děj, příběh je zasazený do určitého času a prostoru

 - lyrika – nemá děj, vyjádření pocitů, názorů a dojmů

 - dramatika – děj se odehrává na jevišti prostřednictvím dialogu a akce

- slohové útvary – vypravování, umělecký popis, charakteristika

 

§ Řečnický styl – styl oficiálních veřejných mluvených projevů, využívá zvláštní řečnické prostředky, které pomáhají zvyšovat názornost a dramatičnost projevu a to pomocí:

a) citové zaujetí – zvolání, řečnické otázky

b) názornost – schémata, tabulky, přísloví, bajky

c) dramatické prostředky – jazykové gradace, intonace, důraz, pauza

- řečnické útvary – politické, soudní, duchovní, příležitostné (přípitky), naučné řeči (přednášky, referáty)

- slohové útvary – proslov, přednáška, diskuse

 

 

 

3. Zvukové prostředky jazyka

- zabývá se fonetika a fonologie

Fonetika – jazykovědná disciplína zabývající se zvukovou stavbou jazyka, vymezuje nejmenší zvukové jednotky lidské řeči – hlásky.

Fonologie – jazykovědná disciplína zkoumající zvuky lidské řeči z hlediska jejich dorozumívací funkce, zabývá se proto jen těmi, hláskami, které jsou schopny rozlišit význam slov nebo tvarů.

Vznik řeči – tělesné orgány podílející se na mluvení se nazývají mluvidla.

Samohlásky – 10, dělíš se na krátké (a, e, i, o, u) a dlouhé (á, é, í, ó, ú), všechny jsou znělé

 - dvojhlásky – 1 – ou, ve slovech přejatých a v některých citoslovcích najdeme ještě au a eu

Souhlásky – 25, znělé a neznělé, souhlásky odlišující se od sebe jen znělostí se nazývají párové (b-p, v-f, d-t,

g-k, h-ch,...) nepárové (m, n, j, l, r, c,..)

 

Zvuková stránka slova

- slabika – nejmenší mluvící jednotka, v každé samohlásce musí být přítomna samohláska nebo dvojhláska, jsou otevřené (končí samohláskou rá-no), zavřené (končí souhláskou roz-hlas)

- v češtině je hlavní přízvuk na první slabice, u delších slov bývá ještě přízvuk vedlejší (prodavačka)

 

Zvuková stránka věty

- věty mají specifickou melodii:

- klesavá – oznamovací věty

- stoupavá na začátku a na konci

 

Asimilace (spodoba) znělosti – dochází k ní, setkají-li se vedle sebe párové souhlásky, ve skupině souhlásek rozhoduje o znělosti či neznělosti poslední souhláska skupiny (j-li znělá, vyslovuje se celá skupina zněle)

 

Ortopedie – vymezuje pravidla spisovné výslovnosti

Logopedie – zabývá se nápravou výslovnostních vad

 

4. Větné členy

- slova se mluvnicky spojují do věty a stávají se větnými členy

- věta - abstraktně myšlená, její nejdůležitější částí je přísudek, je to nejčastější forma slovního vyjádření myšlenky, výpovědi

- větný člen – nejmenší jednotka větné struktury, stává se jím každé plnovýznamové slovo, které vstoupí do věty a získá tak svoji větnou funkci

 

Základní větné členy:

- podmět (subjekt) – vyjadřuje původce nositele nebo cíl děje, je vyjádřen 1. pádem, bývá podst. jménem, ale může být i infinitivem slovesa, spojkou nebo číslovkou; vyjádřený, nevyjádřený

- přísudek (predikát) – vyjadřuje děj, stav, změnu stavu nebo někomu přisuzuje vlastnost, s podmětem se shoduje v rodě a čísle, bývá jmenný nebo jmenný se sponou (spona – určitý tvar slovesa, která nemá samostatný význam – být, stát se), jmennou částí bývá podst. jm, příd. jm., příslovce, infinitiv

valence – doplnění dalšími větnými členy (Mraky zakryly oblohu. Mraky zakryly – věta není správná)

 

Rozvíjející větné členy:

- přívlastek (atribut) – rozvíjí podst. jm. a přesněji vymezuje jeho význam (ptáme se jaký?, který?, čí?)

 - shodný – stojí za podst. Jm. a shoduje se s ním v pádě, číslu, rodu přívlastku (nová škola)

 - neshodný – nejčastěji podst. Jm. v 2. pádě, neshodují se pád, číslo ani rod přívlastku (pila z oceli)

 - holý, rozvitý, postupně rozvíjející, několikanásobný

 - těsný, volný

 

- předmět (objekt) – vyjadřuje na co se děj orientuje, co je jím zasahováno nebo čeho se týká, rozvíjí sloveso nebo dějové příd. jméno, které řídí jeho tvar, ptáme se pádovými otázkami

 

- příslovečné určení (adveriable) – vyjadřuje různé okolnosti děje nebo míru této okolnosti, rozvíjí sloveso, příd. jm. nebo příslovce, není pádově řízeno (místa, času, způsobu, příčiny, míry,...)

 

- doplněk (atribut verbální) – vyjadřuje vlastnost podst. jm. za jistého děje nebo mu je vlastnost dějem přisuzována, závisí jak na podstatném jméně tak na slovese

 

5. Větné vztahy, shoda, řízenost

Větné vztahy

 - věta – abstraktně myšlená, její nejdůležitější částí je přísudek, je to nejčastější forma slovního vyjádření myšlenky, výpovědi

- věty se skládají z větných členů, tj. výrazů, které mají ve větě různé funkce a jsou navzájem spojeny větnými a významovými vztahy predikace (přisuzování), determinace, koordinace nebo apozice. Formálně jsou tyto významové větné vztahy vyjadřovány shodou, řízeností nebo přimykáním

Predikace (přisuzování) – vztah mezi podmětem a přísudkem, vyjadřuje se shodou v os. a č., vyskytuje se pouze u vět dvojčlenných

Determinace (určování) – vztah mezi kterýmkoliv členem rozvíjejícím (závislým) a řídícím je vyjádřen:

- shodou (kongruence) – člen závislý se shoduje se členem řídícím v pádě, č., r. nebo os. (v mém dni)

- řízeností (rekce) – člen řídící určuje pád závislého jména (výroba oceli, vyrábějí oceli)

- přimykáním (adjunkce)– tvar členu závislého není určován členem řídícím, je mezi nimi pouze významový tvar (nastoupil do vlaku, nastoupil k policii)

Koordinace (souřadnost) – vztah mezi navzájem nezávislými celky, které mají platnost týchž větných členů, každý člen přitom označuje jinou skutečnost, rozlišujeme vztahy:

- slučovací – mezi členy stejné větné funkce a významové závažnosti (a, i, ani, jak-tak, jednak-jednak)

- stupňovací – jeden člen je závažnější než druhý (dokonce, ba i , nejen-ale i, nýbrž i)

- odporovací – člen se stejnou větnou funkcí, ale významově v rozporu (ale, avšak, nýbrž, jenže, sice-tak)

- příčinný – druhý člen je vysvětlením, proč nastala platnost prvního členu (neboť, vždyť, totiž)

- důsledkový – druhý člen uvádí něco, co plyne z významu prvního (proto, a proto, tedy, tudíž, a tak)

Apozice (přistavování) – spojování dvou nebo více větných členů též členské platnosti, na rozdíl od koordinace však větné členy označují tutéž skutečnost (říká se totéž ale jinými slovy) – Bedřich Smetana, český hudební skladatel, je ve světě velmi známý – přistavený větný člen – přístavek – oddělujeme vždy z obou stran čárkami.

 


6. Synonyma, antonyma, homonyma

Synonyma – slova, která mají různou formu, ale stejný nebo podobný význam, označují stejnou skutečnost

- úplná – mají zcela stejný význam, lez je mezi sebou kdykoliv změnit (pěkný-hezký)

- částečná – mají téměř stejný význam, ale liší se významovým odstínem (zubní kaz-vada řeči), citovým zabarvením (kouřit-hulit), stylistickým užitím (krajíc-skýva), intenzitou výrazu (volat-ječet)

- přehled synonymních výrazů najdeme v synonymických slovnících např. Slovník českých synonym

 

Antonyma – slova, která jsou významově opačná, protikladná. Označují jevy stejného druhu, ale opačných vlastností

- některé dvojice se zcela vylučují (rub-líc)

- některá mohou mít i střední člen (bílá-šedá-černá)

 

Homonyma – slova, která znějí stejně, ale mají odlišný význam a původ, není mezi nimi žádná významová spojitost, formální shoda je náhodná

- raketa – 1. létající stroj (převzato z němčiny), 2. pálka s pružným výpletem (přejato z angličtiny)

- homonyma vznikají při tvoření slov od podobě znějících, ale různých základů (víno – vina – vinný muž), nebo při přejímání slov z cizích jazyků (kolej – stopa po kole, studentská ubytovna – lat. collegium)

- nepravá homonyma – shodují se buď jen v psané nebo v mluvené podobě (led-let, panika - panyka)


7. Funkce jazyka, řeč a myšlení

Jazyk – nejdokonalejší a nejužívanější prostředek lidského dorozumívání. Je to organizovaný systém ustálených a závazných znaků a pravidel, jak tyto znaky používat. Jazyk je vázán na určité společenství, nejčastěji národ

 

- základní funkcí jazyka je funkce dorozumívací, další funkce:

- myšlenková (mentální) – jazyk je nástrojem myšlení

- národně-reprezentativní – jazyk je hlavním znakem národní příslušnosti

- výrazová (expresivní) – jazyk slouží k vyjadřování citů a přání

- výzvová (apelová) – jazykem můžeme působit na ostatní, přesvědčovat je

- estetická – krása řeči působí esteticky a umělecky se využívá

 

Řeč – hluší, němí nebo hluchoněmí lidé používají znakovou řeč

- řeč vzniká v mluvidlech – hlasivky a pružné vazy mezi chrupavkami se rozkmitávají proudem vzduchu z plic, aby byl vytvořen tón, ten se dále v rezonančních dutinách (ústní, krční, nosní, ...) přetváří na lidský hlas

 

8. Obohacování slovní zásoby

Slovní zásoba se neustále proměňuje, slova z jazyka mizí, zanikne-li skutečnosti, kterou označovala, jiná slova vznikají spolu s rozvojem lidského poznání, slovní zásoba se mění změnou významu slov, spojování slov ve víceslabičném pojmenování, přejímáním z cizích jazyků a tvořením slov.

 

Změna významu slov – slova mohou postupem času získat nový význam nebo svůj význam měnit

- rozšiřování významu – zápas byl původně druh střetnutí s chytáním za pas, dnes znamená boj, utkání všeobecně

- zužování významu – máslo bylo původně jakési mazadlo, dnes označuje jen tuk z mléka

 

- základním způsobem obohacování významu slov je přenášení významu

- metafora – přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti předmětů, společný znak nebývá podstatný, ale nápadný (zebra – pruhované zvíře, pruhy na silnici)

- metonymie – přenesení pojmenování na základě věcné, vnitřní souvislosti předmětů (číst Čapka, vypít sklenici, nosit králíka

-druhem metonymie je synekdocha – zaměňuje se pojmenování celku a části (od celku k části – kolo)

 

Slovní význam se dále může posunovat tímto způsobem:

Apelativizace proprií – vlastní jméno (proprium) se stává obecným (apelativem), např. biblické jméno Lazar se mění v obecné jméno lazar (nemocný člověk), donchuán (podle lit. postavy) apod.

Konkretizace abstrakt – abstraktní jméno se stává konkrétním. Např. psaní (děj) – psaní (dopis)

Abstraktizace konkrét – konkrétní jméno se stává abstraktním, např. jádro jako část plodu - jádro problému

Oslabování a zesilování významu – eufemismus (toaleta místo záchod) a dysfenismus (hajzl místo záchod)

  - hyperbola (nadsázka) – pojmenování zveličující skutečnost (děsně krásný)

 - ironie – užití pojmenování v opačném významu s cílem zlehčit, zesměšnit

 

Změna slov v pojmenování víceslovná

- některé kombinace slov se pevně ustalují a stávají se samostatnými jednotkami slovní zásoby s vl. významem. Vznikají sousloví (vysoká škola) a frazéry (rčení, pořekadla, pranostiky, apod.)

 

Přejímání slov z cizích jazyků

- je podmíněno politickými, ekonomickými a kulturními kontakty mezi národy. Čeština přejímal a přejímá slova z nerůznějších jazyků ve všech historických etapách vývoje

- cizí slova s přejímají proto, že s rychlým rozvojem společnosti, vědy a techniky je třeba pojmenovat nové jevy (laser, televize), nejčastěji se cizí slova objevují jako termíny nejrůznějších oborů lidské činnosti a zaručují tak mezinárodní srozumitelnost a jednoznačnost

Čeština byl přejímána z: latiny, řečtiny, slovanských jazyků, němčiny, francouzštiny, italštiny, angličtiny, ruštiny

 

Tvoření nových slov – jediným způsobem, při kterém se skutečně obohacuje slovní zásoba, děje se tak odvozováním, skládáním nebo zkracováním.

Kalkování – cizí vzor se doslovně přeloží

 

9. Slovní druhy

Podstatná jména (substantiva) – názvy osob, zvířat, věcí vlastností, stavů a dějů, skloňují se, ve větě plní roli podmětu nebo předmětu

- konkrétní –názvy osob, zvířat, věcí

- abstraktní – vlastnosti, děje, stavy

- obecná – pojmenovávají jakoukoli osobu, zvíře, věc jako druh (voják, věc, telefon

- vlastní – označují jedinou skutečnost (Titanic, Peru, Psohlavci)

- určujeme: pád (7), číslo (j.,mn./hromadná-listí, pomnožné-kalhoty, látková-voda), rod (m.,ž.,stř.,), vzor

Pády: 1. – nominativ, 2.– genitiv, 3. – dativ, 4. – akuzativ, 5. – vokativ, 6. – lokál, 7. - instrumentál

Pády bývají bezpředložkové (prosté – např. 1.5.) nebo předložkové

 

* Vzory substantivizovaných adjektiv (tzn. z příd. jm. se stávají podst. jm.) – r. mužský – hajný, průvodčí; r. ženský – hajná, průvodčí; r. střední – vstupné, telecí

 

Přídavná jména (adjektiva)– vlastnosti podst. jm., nebo zpřesňují či jinak vymezují jejich význam, skloňují se, ve větě plní většinou přívlastek shodný, neshodný; doplněk nebo jmennou část přísudku. Stupňují se.

- určujeme: pád, číslo, rod (shodují se s pod. jm.) dále vzor (mladý, jarní, otcův, matčin) a druh (měkké, tvrdé, přivlastňovací)

 

Zájmena (prononima) – zastupují podst. a příd. jm., skloňují se, ve větě plní role jmen, která zastupují

- určujeme: pád, číslo, rod

- osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá, záporná

 

Číslovky (numeralia) – počet, pořadí, skloňují se, ve větě většinou přívlastek shodný

- určujeme pád

- určité/neurčité

- základní, řadové, druhové, násobné

- nesklonné/sklonné

 

Slovesa (verba) – děj, činnost, stav nebo změna stavu, časují se, ve větě jako přísudek ale i infinitivy a přechodníky, mohou být i podmět, předmět, přívlastek neshodný, doplněk

- určujeme osobu (1-3), číslo (j. a mn.), čas (min., přít., bud.), způsob (ozn., roz., podmiň.), rod (činný, trpný), vid (dok., nedokonavý), třídu (1-5) a vzor (dle tříd)

- sponová (se)/ modální/ fázová (začal mluvit)

- neurčitá (infinitiv)/ určitá

viz. otázka číslo 17

 

Příslovce (adverbia) – vyjadřují bližší okolnosti dějů, stupeň vlastnosti nebo míru předmětu, ptáme se jak, neohebné, ve větě většinou přísl. určení (PuM, PuČ, PuZ, PuP)

- lze stupňovat

 

Předložky (prepozice) – vyjadřují ve větě vztah po. jm. k jiným větným členům, neohebné, ve větě součást Pu, Pks, Pt, Do

 

Spojky (konjunkce) – spojují věty nebo větné členy, neohebné, ve větě nejsou žádným členem

- souřadicí (slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, příčinné, důsledkové)/ podřadicí (časový – když, přípustkový – ačkoliv)

 

Částice (partikule) – uvozují samostatné věty a dodávají jim různé významové a citové odstíny, jsou neohebná, nejsou žádným větným členem

- výzvové (ať, kéž) / hodnotící (ano, ne, zajisté) / emocionální (konečně, bohužel)

 

Citoslovce (interjenkce) – napodobují různé zvuky, nálady, city nebo vůli mluvčího (ajaj, au, haf, bum)

 


10. Nespisovné útvary češtiny

- hovorová čeština – mluvená podoba spisovné češtiny, používá se v běžné komunikaci, v osobním styku

 

z hlediska zeměpisného:

- dialekt – nespisovný útvar národního jazyka užívaný jen na určité části jazykového území, se specifickými hláskoslovnými, tvaroslovnými, skladebními aj. odchylkami od spisovného jazyka

- nářečí česká – voč, dělaj, hezkí

- nářečí středomoravská – stréc, zelé

- nářečí moravskoslezská – moudrý – múdrý, louka – lúka

- nářečí slezská – kam ideš, vyborny, k doktorovi – do doktora

- nářečně různorodé oblasti

 

- interdialekt (nadnářeční útvar) – nespisovný útvar národního jazyka, který vznikl postupným stíráním rozdílů mezi jednotlivými nářečími a zachovává jen jejich základní rysy společné pro větší území (obecná hanáčtina, obecná moravská slovenština). Obecná čeština je rozšířená na většinu území Čech i Moravy, proniká do literatury, filmu, médií. Nejvíce se s ní mluví.

 

z hlediska sociálního:

- profesní mluva – mluva skupiny zaměstnanců určitého povolání, kteří při práci užívají zvláštních termínů a frází, a to především kvůli výrazové úspornosti a jednoznačnosti v dané prac. prostředí (lékaři – exnout, ležák; železničáři – šráňky)

- slang – soubor slov a frází užívaný skupinou lidí, kteří jsou spjati stejným zájmem (mluva zájmových skupin), slova bývají emocionálně zabarvená (sportovní, vysokoškolský, myslivecký, rybářský, vodácký)

- argot – mluva společenské spodiny (zloději, prostitutky, narkomani), vzniká kolektivní solidaritou a snahou utajit skutečné významy slov

- nejznámější: řeč pražské galerky, řeč brněnské plotny

- některá slova přešla do obecné, některá až do hovorové češtiny – mejdan, dát si bacha, být v chládku

 


11. Slovní zásoba a její rozdělení

Lexikologie - jazykovědná disciplína - zkoumá souhrn všech slov určitého jazyka, za základní jednotku slovní zásoby je považováno slovo

- jádro SZ tvoří nejčastější, nepostradatelné pojmy (rodinné vztahy, čas), který ovládá každý, ostatní slova jsou proměnlivá

- souhrn slov, která ovládá jeden uživatel jazyka – individuální slovní zásoba

a) aktivní – slova jedinec zná a bez problémů užívá (5-8 tisíc)

b) pasivní – rozumí jim, ale sám je neužívá (40 tisíc)

Slovo – ustálená jednotka jazyka, je tvořena skupinou hlásek, má vlastní význam

- pojmenovávají skutečnost, poukazují na skutečnost, vyjadřují pocity, napodobují zvuky,pomáhají vytvářet věty

Sousloví (víceslovné pojmenování) – spojení 2 nebo více slov, která však tvoří z významového hlediska nerozdělitelný celek

- odborné názvy – skok o tyči, violka vonná, kyselina sírová

- frazémy – ustálené spojení slov a) nevětné – dopadl bledě

 b) větné – rčení, pranostiky, přísloví (všude dobře, doma nejlíp)

 


12. Individuální styl

Stylistika – nauka o jazykovém stylu, zkoumá a vykládá výstavbu jazykových projevů a sleduje způsoby, jimiž se pro jednotlivé druhy slohu (stylu) vybírají jazykové prostředky. Využívá prostředku jiných jazykových disciplín, aby popsala charakteristické rysy stylu v oblasti hláskování, tvarosloví, slovní zásoby i větné skladby.

 

Jazykový styl – totéž téma lze vyjádřit rozmanitým způsobem, způsob zpracování obsahu a způsob výběru a uspořádání jazykových prostředků v jazykových projevech

 

Individuální styl – styl jedince, popisujeme u autorů uměleckých děl (styl Jaroslava Haška), lze vysledovat u každého jednotlivce obecně (stručný, rozvláčný)

 

Slohotvorní činitelé – okolnosti jazykovědného projevu, čím je autor obklopen.

- objektivní stránky: čím je autor obklopen, nezávislé na něm - funkce – cíl, zaměření – estetické, přesvědčovací odborná,

- prostředí – situace, projev veřejný / soukromý

- forma – projevy mluvené/psané

 - adresát – kontakt mezi autorem a adresátem

 - míra připravenosti

 - téma projevu

- subjektivní – plynou přímo z osobnosti autora:  - povahové rysy, psychický typ i momentální stav

 - biologické faktory – muž/žena, věk

 - dosažené vzdělání – všeobecné, odborné, vliv profese

- jazykové dovednosti – rozsah slovní zásoby, pohotovost, sečtělost

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář