Maturitní otázky z mluvnice 1/2
Maturitní otázky z mluvnice
1. Interpunkce, uvozovky,
rozdělovníky
Interpunkce
(čárky):
- čárkou
se oddělují: věty v
souvětí
složky
několikanásobných větných členů
výrazy,
které jsou do té věty vložené nebo k ní volně připojeny
- čárka
v souvětí souřadném:
a) slučovací
+ - vystihují složky 1 události
(a, i, ani, pak, hned, ani-ani, napřed-potom)
b) odporovací
x - jsou v rozporu, musí být čárka (ale, avšak, však, sice, přesto,
nýbrž)
c) vylučovací
- různé možnosti, některé
z nich platí (nebo, anebo, buď-nebo, či)
d)
stupňovací - obsah 2. věty
převažuje nad první (ba i, dokonce, nejen-ale i, ba ani)
e) důsledkový
¬ - 2. věta vyjadřuje to, co vyplývá z 1. věty jako jeho
následek (proto, tudíž)
f) příčinný
® - 2. věta
objasňuje, proč platí děj první věty (vždyť, totiž, neboť)
Uvozovky:
- do
uvozovek se dávají části projevu, které doslovně citujeme nebo které chceme
z různých důvodů od ostatního textu odlišit
1)
Přímá řeč - Martin řekl:
„Jsem nemocný“.
-„Sledujte
tyhle šlépěje, pane komisaři,“ praví pan Rybka rozechvělým hlasem, „já zatím
zajdu pro pomoc“
2) Doslovné
citáty
3) Jiné
– např. přesné názvy (knih, filmů, článků)
- výrazy z cizího prostředí
- výklady významů slov
- výrazy, které se užijí
v opačném významu - ironie
Rozdělovníky: Spojovník, někdy též rozdělovník (-) je interpunkční znaménko, které slouží ke
spojení dvou slov v jeden celek, ke spojení neslovního výrazu se slovem a k
naznačení, že slovo pokračuje na jiném místě. Spojovník je součástí slova,
proto se neodděluje mezerou.
- spojuje některá
víceslovná osobní a místní jména: Rimskij-Korsakov, Anna-Marie,
- spojuje dvě jména
v souřadných dvojicích: malíř-lakýrník
- spojuje několikanásobná
přídavná jména a přídavná jména ve vztahu
vzájemnosti: hospodářsko-politická situace
- spojení
neslovního výrazu se slovem, k němuž se vztahuje: C-vitamín, alfa-záření
- některá přejatá
slova: ping-pong, moucha tse-tse,
- naznačení, že
slovo má pokračování na jiném místě nebo že část slova chybí: dvou- a
třílůžkové pokoje
- naznačení
skandované výslovnosti: ne-va-dí, ne-va-dí!,
- rozdělení slova
na konci řádku, v tomto případě se označuje jako rozdělovník
- funkce
jazykového stylu je nejdůležitějším objektivním činitelem, komunikační funkce
projevu zásadně ovlivňuje výběr výrazových prostředí a způsob jejich užití,
základní funkční styly jsou:
§ Prostěsdělovací styl – běžná
každodenní komunikace v rodině, mezi přáteli, ve škole. Podává informace a
citové, hodnotící postoje k nejrůznějším tématům všedního života
- nejbližším útvarem je mluvený dialog - hovor
- patří i některá veřejná a poloveřejná vystoupení – přípitek,
vyjádření soustrasti, referát, diskuse
- krátké informační útvary – oznámení, zpráva, tiskopisy
§ Publicistický styl – cílem
je informovat adresáta o aktuálních událostech ve společnosti (politika,
ekonomika, kultura, sport) a zároveň ovlivňovat jeho názory
- psaná publicistika – noviny, časopisy, televizní
teletext, informace na internetu
- mluvená publicistika – publicistické pořady vysílané televizí
a rozhlasem – zpravodajské relace, diskuse, reportáže, cestopisné dokumenty, atd.
-
slohové útvary – zpráva,článek, interview, komentář, úvodní, reportáž, fejeton
§ Odborný styl – styl
odborných publikací, časopisů a učebnic, jeho cílem je podat přesné, jasné a
relativně úplné informace z různých soborů lidské činnosti a poučit tím
adresáta, od autora vyžaduje odborné znalosti, schopnost a vzdělání, plní
vzdělávací funkci
- slohové útvary – odborný popis, referát, výklad, úvaha, esej
§ Administrativní styl – styl
informativní a věcné komunikace při úředním styku. Ja zaměřen na fakta a jejich
sdělení, ovlivňuje a řídí činnost adresáta
- slohové útvary – úřední dopis, životopis (strukturovaný
životopis, co do něj patří), drobné administrativní útvary (zpráva, oznámení,
inzerát, zápis, vyhláška, oběžník)
§ Umělecký styl – styl
umělecké prózy, poezie a dramatu, formuluje každé sdělení tak, aby působilo na
citovou stránku vnímatele, obohacovalo jeho vnitřní život a nutilo jej zaujímat
k výpovědi etické a emotivní postoje
- druhy uměleckých projevů - epika – próza, děj, příběh je
zasazený do určitého času a prostoru
-
lyrika – nemá děj, vyjádření pocitů, názorů a dojmů
-
dramatika – děj se odehrává na jevišti prostřednictvím dialogu a akce
- slohové útvary – vypravování, umělecký popis, charakteristika
§ Řečnický styl – styl
oficiálních veřejných mluvených projevů, využívá zvláštní řečnické prostředky,
které pomáhají zvyšovat názornost a dramatičnost projevu a to pomocí:
a) citové zaujetí – zvolání, řečnické otázky
b) názornost – schémata, tabulky, přísloví, bajky
c) dramatické prostředky – jazykové gradace, intonace, důraz, pauza
- řečnické útvary – politické, soudní, duchovní, příležitostné
(přípitky), naučné řeči (přednášky, referáty)
- slohové útvary – proslov, přednáška, diskuse
3. Zvukové prostředky jazyka
- zabývá
se fonetika a fonologie
Fonetika
– jazykovědná disciplína zabývající se
zvukovou stavbou jazyka, vymezuje nejmenší zvukové jednotky lidské řeči –
hlásky.
Fonologie
– jazykovědná disciplína zkoumající zvuky
lidské řeči z hlediska jejich dorozumívací funkce, zabývá se proto jen
těmi, hláskami, které jsou schopny rozlišit význam slov nebo tvarů.
Vznik
řeči – tělesné orgány podílející se na mluvení
se nazývají mluvidla.
Samohlásky
– 10, dělíš se na krátké (a, e, i,
o, u) a dlouhé (á, é, í, ó, ú), všechny jsou znělé
- dvojhlásky – 1 – ou, ve
slovech přejatých a v některých citoslovcích najdeme ještě au a eu
Souhlásky – 25, znělé a neznělé, souhlásky odlišující se od
sebe jen znělostí se nazývají párové (b-p, v-f, d-t,
g-k,
h-ch,...) nepárové (m, n, j, l, r, c,..)
Zvuková stránka slova
-
slabika – nejmenší mluvící jednotka, v každé samohlásce musí být přítomna
samohláska nebo dvojhláska, jsou otevřené (končí samohláskou rá-no), zavřené (končí souhláskou roz-hlas)
-
v češtině je hlavní přízvuk na první slabice, u delších slov bývá ještě
přízvuk vedlejší (prodavačka)
Zvuková
stránka věty
- věty
mají specifickou melodii:
- klesavá – oznamovací věty
- stoupavá na začátku a na konci
Asimilace
(spodoba) znělosti – dochází
k ní, setkají-li se vedle sebe párové souhlásky, ve skupině souhlásek
rozhoduje o znělosti či neznělosti poslední souhláska skupiny (j-li znělá,
vyslovuje se celá skupina zněle)
Ortopedie
– vymezuje pravidla spisovné výslovnosti
Logopedie
– zabývá se nápravou výslovnostních vad
4. Větné členy
- slova
se mluvnicky spojují do věty a stávají se větnými členy
- věta -
abstraktně myšlená, její nejdůležitější částí je přísudek, je to nejčastější
forma slovního vyjádření myšlenky, výpovědi
- větný
člen – nejmenší jednotka větné struktury, stává se jím každé plnovýznamové
slovo, které vstoupí do věty a získá tak svoji větnou funkci
Základní
větné členy:
- podmět
(subjekt) – vyjadřuje původce nositele nebo cíl děje, je vyjádřen 1. pádem,
bývá podst. jménem, ale může být i infinitivem slovesa, spojkou nebo číslovkou;
vyjádřený, nevyjádřený
- přísudek
(predikát) – vyjadřuje děj, stav, změnu stavu nebo někomu přisuzuje
vlastnost, s podmětem se shoduje v rodě a čísle, bývá jmenný nebo
jmenný se sponou (spona – určitý tvar slovesa, která nemá samostatný význam –
být, stát se), jmennou částí bývá podst. jm, příd. jm., příslovce, infinitiv
valence – doplnění dalšími větnými členy (Mraky zakryly oblohu.
Mraky zakryly – věta není správná)
Rozvíjející
větné členy:
- přívlastek
(atribut) – rozvíjí podst. jm. a přesněji vymezuje jeho význam (ptáme se jaký?,
který?, čí?)
- shodný – stojí za podst. Jm.
a shoduje se s ním v pádě, číslu, rodu přívlastku (nová škola)
- neshodný – nejčastěji podst.
Jm. v 2. pádě, neshodují se pád, číslo ani rod přívlastku (pila
z oceli)
- holý, rozvitý, postupně rozvíjející,
několikanásobný
- těsný, volný
- předmět
(objekt) – vyjadřuje na co se děj orientuje, co je jím zasahováno nebo čeho se
týká, rozvíjí sloveso nebo dějové příd. jméno, které řídí jeho tvar, ptáme se
pádovými otázkami
- příslovečné
určení (adveriable) – vyjadřuje různé okolnosti děje nebo míru této
okolnosti, rozvíjí sloveso, příd. jm. nebo příslovce, není pádově řízeno
(místa, času, způsobu, příčiny, míry,...)
- doplněk
(atribut verbální) – vyjadřuje vlastnost podst. jm. za jistého děje nebo mu
je vlastnost dějem přisuzována, závisí jak na podstatném jméně tak na slovese
5. Větné vztahy, shoda, řízenost
Větné
vztahy
- věta – abstraktně myšlená, její
nejdůležitější částí je přísudek, je to nejčastější forma slovního vyjádření
myšlenky, výpovědi
- věty
se skládají z větných členů, tj. výrazů, které mají ve větě různé funkce a
jsou navzájem spojeny větnými a významovými vztahy predikace (přisuzování),
determinace, koordinace nebo apozice. Formálně jsou tyto významové větné vztahy
vyjadřovány shodou, řízeností nebo přimykáním
Predikace
(přisuzování) – vztah mezi podmětem a
přísudkem, vyjadřuje se shodou v os. a č., vyskytuje se pouze u vět
dvojčlenných
Determinace (určování) – vztah mezi kterýmkoliv členem rozvíjejícím
(závislým) a řídícím je vyjádřen:
- shodou (kongruence) – člen závislý se shoduje se členem řídícím
v pádě, č., r. nebo os. (v mém dni)
- řízeností (rekce) – člen řídící určuje pád závislého jména (výroba oceli,
vyrábějí oceli)
- přimykáním (adjunkce)– tvar členu závislého není určován členem řídícím,
je mezi nimi pouze významový tvar (nastoupil do vlaku, nastoupil
k policii)
Koordinace
(souřadnost) – vztah mezi navzájem
nezávislými celky, které mají platnost týchž větných členů, každý člen přitom
označuje jinou skutečnost, rozlišujeme vztahy:
- slučovací
– mezi členy stejné větné funkce a významové závažnosti (a, i, ani,
jak-tak, jednak-jednak)
- stupňovací
– jeden člen je závažnější než druhý (dokonce, ba i , nejen-ale i, nýbrž i)
- odporovací
– člen se stejnou větnou funkcí, ale významově v rozporu (ale, avšak,
nýbrž, jenže, sice-tak)
- příčinný
– druhý člen je vysvětlením, proč nastala platnost prvního členu (neboť,
vždyť, totiž)
-
důsledkový – druhý člen uvádí něco, co plyne z významu prvního (proto,
a proto, tedy, tudíž, a tak)
Apozice (přistavování) – spojování dvou nebo více větných členů též
členské platnosti, na rozdíl od koordinace však větné členy označují tutéž
skutečnost (říká se totéž ale jinými slovy) – Bedřich Smetana, český hudební
skladatel, je ve světě velmi známý – přistavený větný člen – přístavek –
oddělujeme vždy z obou stran čárkami.
6. Synonyma, antonyma, homonyma
Synonyma
– slova, která mají různou formu, ale
stejný nebo podobný význam, označují stejnou skutečnost
- úplná – mají zcela stejný význam, lez je
mezi sebou kdykoliv změnit (pěkný-hezký)
- částečná – mají téměř stejný význam, ale
liší se významovým odstínem (zubní kaz-vada řeči), citovým zabarvením
(kouřit-hulit), stylistickým užitím (krajíc-skýva), intenzitou výrazu
(volat-ječet)
-
přehled synonymních výrazů najdeme v synonymických slovnících např.
Slovník českých synonym
Antonyma
– slova, která jsou významově opačná,
protikladná. Označují jevy stejného druhu, ale opačných vlastností
- některé dvojice se zcela vylučují (rub-líc)
- některá mohou mít i střední člen
(bílá-šedá-černá)
Homonyma – slova, která znějí stejně, ale mají odlišný význam a původ,
není mezi nimi žádná významová spojitost, formální shoda je náhodná
- raketa
– 1. létající stroj (převzato z němčiny), 2. pálka s pružným výpletem
(přejato z angličtiny)
-
homonyma vznikají při tvoření slov od podobě znějících, ale různých základů
(víno – vina – vinný muž), nebo při přejímání slov z cizích jazyků (kolej
– stopa po kole, studentská ubytovna – lat. collegium)
- nepravá
homonyma – shodují se buď jen v psané nebo v mluvené podobě
(led-let, panika - panyka)
7. Funkce jazyka, řeč a myšlení
Jazyk
– nejdokonalejší a nejužívanější prostředek
lidského dorozumívání. Je to organizovaný systém ustálených a závazných znaků a
pravidel, jak tyto znaky používat. Jazyk je vázán na určité společenství,
nejčastěji národ
-
základní funkcí jazyka je funkce dorozumívací, další funkce:
- myšlenková
(mentální) – jazyk je nástrojem myšlení
- národně-reprezentativní
– jazyk je hlavním znakem národní příslušnosti
- výrazová
(expresivní) – jazyk slouží k vyjadřování citů a přání
- výzvová
(apelová) – jazykem můžeme působit na ostatní, přesvědčovat je
- estetická
– krása řeči působí esteticky a umělecky se využívá
Řeč
– hluší, němí nebo hluchoněmí lidé
používají znakovou řeč
-
řeč vzniká v mluvidlech – hlasivky a pružné vazy mezi chrupavkami se
rozkmitávají proudem vzduchu z plic, aby byl vytvořen tón, ten se dále
v rezonančních dutinách (ústní, krční, nosní, ...) přetváří na lidský hlas
8. Obohacování slovní zásoby
Slovní
zásoba se neustále proměňuje, slova z jazyka mizí, zanikne-li skutečnosti,
kterou označovala, jiná slova vznikají spolu s rozvojem lidského poznání,
slovní zásoba se mění změnou významu slov, spojování slov ve víceslabičném
pojmenování, přejímáním z cizích jazyků a tvořením slov.
Změna
významu slov – slova mohou postupem času získat nový
význam nebo svůj význam měnit
- rozšiřování
významu – zápas byl původně druh střetnutí
s chytáním za pas, dnes znamená boj, utkání všeobecně
- zužování
významu – máslo bylo původně jakési mazadlo, dnes
označuje jen tuk z mléka
-
základním způsobem obohacování významu slov je přenášení významu
- metafora – přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti předmětů,
společný znak nebývá podstatný, ale nápadný (zebra – pruhované zvíře, pruhy na
silnici)
- metonymie – přenesení pojmenování na základě věcné, vnitřní souvislosti
předmětů (číst Čapka, vypít sklenici, nosit králíka
-druhem
metonymie je synekdocha – zaměňuje se pojmenování celku a části (od celku
k části – kolo)
Slovní význam se dále
může posunovat tímto způsobem:
Apelativizace
proprií – vlastní jméno (proprium) se stává
obecným (apelativem), např. biblické jméno Lazar se mění v obecné jméno
lazar (nemocný člověk), donchuán (podle lit. postavy) apod.
Konkretizace
abstrakt – abstraktní jméno se stává konkrétním.
Např. psaní (děj) – psaní (dopis)
Abstraktizace
konkrét – konkrétní jméno se stává abstraktním,
např. jádro jako část plodu - jádro
problému
Oslabování
a zesilování významu – eufemismus (toaleta místo záchod) a
dysfenismus (hajzl místo záchod)
- hyperbola (nadsázka) – pojmenování
zveličující skutečnost (děsně krásný)
- ironie
– užití pojmenování v opačném významu s cílem zlehčit, zesměšnit
Změna slov v pojmenování víceslovná
- některé kombinace slov se pevně ustalují a stávají se
samostatnými jednotkami slovní zásoby s vl. významem. Vznikají sousloví
(vysoká škola) a frazéry (rčení, pořekadla, pranostiky, apod.)
Přejímání slov z cizích jazyků
- je
podmíněno politickými, ekonomickými a kulturními kontakty mezi národy. Čeština
přejímal a přejímá slova z nerůznějších jazyků ve všech historických
etapách vývoje
- cizí
slova s přejímají proto, že s rychlým rozvojem společnosti, vědy a
techniky je třeba pojmenovat nové jevy (laser, televize), nejčastěji se cizí
slova objevují jako termíny nejrůznějších oborů lidské činnosti a zaručují tak
mezinárodní srozumitelnost a jednoznačnost
Čeština
byl přejímána z: latiny, řečtiny, slovanských jazyků, němčiny, francouzštiny,
italštiny, angličtiny, ruštiny
Tvoření
nových slov – jediným způsobem, při kterém se skutečně
obohacuje slovní zásoba, děje se tak odvozováním, skládáním nebo zkracováním.
Kalkování
– cizí vzor se doslovně přeloží
9. Slovní druhy
Podstatná
jména (substantiva) – názvy osob, zvířat, věcí
vlastností, stavů a dějů, skloňují se,
ve větě plní roli podmětu nebo předmětu
- konkrétní –názvy osob, zvířat, věcí
- abstraktní – vlastnosti, děje, stavy
- obecná – pojmenovávají jakoukoli osobu,
zvíře, věc jako druh (voják, věc, telefon
- vlastní – označují jedinou skutečnost
(Titanic, Peru, Psohlavci)
- určujeme:
pád (7), číslo (j.,mn./hromadná-listí, pomnožné-kalhoty, látková-voda),
rod (m.,ž.,stř.,), vzor
Pády: 1. – nominativ, 2.– genitiv, 3. – dativ,
4. – akuzativ, 5. – vokativ, 6. – lokál, 7. - instrumentál
Pády
bývají bezpředložkové (prosté – např. 1.5.) nebo předložkové
* Vzory substantivizovaných
adjektiv (tzn. z příd. jm. se stávají podst. jm.) – r. mužský – hajný,
průvodčí; r. ženský – hajná, průvodčí; r. střední – vstupné, telecí
Přídavná
jména (adjektiva)– vlastnosti podst. jm., nebo
zpřesňují či jinak vymezují jejich význam, skloňují se, ve větě plní většinou
přívlastek shodný, neshodný; doplněk nebo jmennou část přísudku. Stupňují se.
-
určujeme: pád, číslo, rod (shodují se s pod. jm.) dále vzor (mladý, jarní,
otcův, matčin) a druh (měkké, tvrdé, přivlastňovací)
Zájmena (prononima) – zastupují podst. a příd. jm., skloňují se, ve
větě plní role jmen, která zastupují
-
určujeme: pád, číslo, rod
-
osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá, záporná
Číslovky
(numeralia) – počet, pořadí, skloňují se,
ve větě většinou přívlastek shodný
-
určujeme pád
-
určité/neurčité
-
základní, řadové, druhové, násobné
-
nesklonné/sklonné
Slovesa (verba) – děj, činnost, stav nebo změna stavu, časují se,
ve větě jako přísudek ale i infinitivy a přechodníky, mohou být i podmět,
předmět, přívlastek neshodný, doplněk
-
určujeme osobu (1-3), číslo (j. a mn.), čas (min., přít., bud.), způsob (ozn.,
roz., podmiň.), rod (činný, trpný), vid (dok., nedokonavý), třídu (1-5) a vzor
(dle tříd)
-
sponová (se)/ modální/ fázová (začal mluvit)
-
neurčitá (infinitiv)/ určitá
viz.
otázka číslo 17
Příslovce
(adverbia) – vyjadřují bližší okolnosti
dějů, stupeň vlastnosti nebo míru předmětu, ptáme se jak, neohebné, ve větě
většinou přísl. určení (PuM, PuČ, PuZ, PuP)
- lze
stupňovat
Předložky
(prepozice) – vyjadřují ve větě vztah po.
jm. k jiným větným členům, neohebné, ve větě součást Pu, Pks, Pt, Do
Spojky (konjunkce) – spojují věty nebo větné členy, neohebné, ve větě
nejsou žádným členem
- souřadicí
(slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, příčinné, důsledkové)/
podřadicí (časový – když, přípustkový – ačkoliv)
Částice (partikule) – uvozují samostatné věty a dodávají jim různé
významové a citové odstíny, jsou neohebná, nejsou žádným větným členem
-
výzvové (ať, kéž) / hodnotící (ano, ne, zajisté) / emocionální (konečně,
bohužel)
Citoslovce (interjenkce) – napodobují různé zvuky, nálady, city nebo vůli
mluvčího (ajaj, au, haf, bum)
10. Nespisovné útvary češtiny
- hovorová
čeština – mluvená podoba spisovné češtiny, používá se v běžné
komunikaci, v osobním styku
z hlediska
zeměpisného:
-
dialekt – nespisovný útvar národního jazyka
užívaný jen na určité části jazykového území, se specifickými hláskoslovnými,
tvaroslovnými, skladebními aj. odchylkami od spisovného jazyka
- nářečí česká – voč, dělaj, hezkí
- nářečí středomoravská – stréc, zelé
- nářečí moravskoslezská – moudrý – múdrý,
louka – lúka
- nářečí slezská – kam ideš, vyborny,
k doktorovi – do doktora
- nářečně různorodé oblasti
-
interdialekt (nadnářeční útvar) –
nespisovný útvar národního jazyka, který vznikl postupným stíráním rozdílů mezi
jednotlivými nářečími a zachovává jen jejich základní rysy společné pro větší
území (obecná hanáčtina, obecná moravská slovenština). Obecná čeština je rozšířená
na většinu území Čech i Moravy, proniká do literatury, filmu, médií. Nejvíce se
s ní mluví.
z hlediska
sociálního:
- profesní
mluva – mluva skupiny zaměstnanců určitého povolání, kteří při práci
užívají zvláštních termínů a frází, a to především kvůli výrazové úspornosti a
jednoznačnosti v dané prac. prostředí (lékaři – exnout, ležák; železničáři
– šráňky)
-
slang – soubor slov a frází užívaný skupinou lidí, kteří jsou spjati
stejným zájmem (mluva zájmových skupin), slova bývají emocionálně zabarvená
(sportovní, vysokoškolský, myslivecký, rybářský, vodácký)
- argot
– mluva společenské spodiny (zloději, prostitutky, narkomani), vzniká
kolektivní solidaritou a snahou utajit skutečné významy slov
- nejznámější: řeč pražské galerky, řeč
brněnské plotny
- některá slova přešla do obecné, některá až
do hovorové češtiny – mejdan, dát si bacha, být v chládku
11. Slovní zásoba a její rozdělení
Lexikologie - jazykovědná disciplína - zkoumá souhrn všech slov určitého
jazyka, za základní jednotku slovní zásoby je považováno slovo
- jádro
SZ tvoří nejčastější, nepostradatelné pojmy (rodinné vztahy, čas), který
ovládá každý, ostatní slova jsou proměnlivá
- souhrn
slov, která ovládá jeden uživatel jazyka – individuální slovní zásoba
a) aktivní – slova jedinec zná a bez problémů užívá (5-8 tisíc)
b) pasivní – rozumí jim, ale sám je neužívá (40 tisíc)
Slovo – ustálená jednotka jazyka, je tvořena skupinou hlásek, má
vlastní význam
-
pojmenovávají skutečnost, poukazují na skutečnost, vyjadřují pocity, napodobují
zvuky,pomáhají vytvářet věty
Sousloví (víceslovné pojmenování) – spojení 2 nebo více slov, která však
tvoří z významového hlediska nerozdělitelný celek
-
odborné názvy – skok o tyči, violka vonná, kyselina sírová
-
frazémy – ustálené spojení slov a) nevětné
– dopadl bledě
b) větné
– rčení, pranostiky, přísloví (všude dobře, doma nejlíp)
12. Individuální styl
Stylistika – nauka o jazykovém stylu, zkoumá a vykládá výstavbu jazykových
projevů a sleduje způsoby, jimiž se pro jednotlivé druhy slohu (stylu) vybírají
jazykové prostředky. Využívá prostředku jiných jazykových disciplín, aby
popsala charakteristické rysy stylu v oblasti hláskování, tvarosloví,
slovní zásoby i větné skladby.
Jazykový
styl – totéž téma lze vyjádřit rozmanitým
způsobem, způsob zpracování obsahu a způsob výběru a uspořádání jazykových
prostředků v jazykových projevech
Individuální
styl – styl jedince, popisujeme u autorů
uměleckých děl (styl Jaroslava Haška), lze vysledovat u každého
jednotlivce obecně (stručný, rozvláčný)
Slohotvorní
činitelé – okolnosti jazykovědného projevu, čím je
autor obklopen.
-
objektivní stránky: čím je autor obklopen, nezávislé na něm - funkce – cíl, zaměření –
estetické, přesvědčovací odborná,
- prostředí – situace, projev veřejný /
soukromý
- forma – projevy mluvené/psané
-
adresát – kontakt mezi autorem a adresátem
-
míra připravenosti
-
téma projevu
- subjektivní
– plynou přímo z osobnosti autora: -
povahové rysy, psychický typ i momentální stav
-
biologické faktory – muž/žena, věk
-
dosažené vzdělání – všeobecné, odborné, vliv profese
-
jazykové dovednosti – rozsah slovní zásoby, pohotovost, sečtělost